Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Konfucius

Konfucius (čínsky 孔夫子, pinyin Kǒng Fūzǐ, český přepis Kchung-fu-c') (551 př. n. l., Čchü-fu v čínském království Lu, dnes na území provincie Šan-tung 479 př. n. l. tamtéž) byl čínský filozof, sociální politik a státník. Jeho morální filozofie vycházela z úcty harmonie a pokory. V návaznosti na Konfuciovo učení se rozvíjí konfucianismus, který výrazně zasáhl do dějin náboženství východní Asie.

Konfucius bývá považován za prvního čínského filozofa. Je to reformátorská postava, která spolu s dalším filozofem Lao-c' natrvalo poznamenala čínskou kulturu, politiku a náboženství.


Konfucius

Další jména
Mistr Kchung = Kchung-c' = Kchung-fu-c'
něm. Konfuzius = Kung-fu-tse = Kung-tse
rus. Konfucij = Kun-czy = Kun cju = Kun Čžun-Šaňdun


Učení a filozofie

Konfucius se zajímal hlavně o politiku, filozofii a etiku osobního a rodinného života. Základní ctností je podle Konfucia žen (humanita).

Konfucius odmítal ideu mudrce odtrženého od světa (základním rysem jeho filozofie je příklon ke člověku a k praktickému životu). Své následovníky vedl k tomu, aby se účastnili veřejného života a sám jim šel příkladem - jako padesátiletý se stal ministrem spravedlnosti ve státě Lu. Konfucius zastával názor, že lidé, kteří se sami vzdělávají a pracují na zušlechťování svého charakteru, budou připraveni a schopni vést stát nového typu - ušlechtilým způsobem (podobně, jako se to podařilo předešlým čínským dynastiím, ke kterým Konfucius choval obdiv).

Konfucius nevytvořil žádný systém logiky, etiky či metafyziky. Jeho nauka je souborem zásad a principů lidského chování a žití. Neuznával dědičné nároky na šlechtické stavy, tvrdil, že prostřednictvím zdokonalování se člověk do tohoto stavu dostává sám.

Dílo  
Konfucianismus

Konfucianismus (tradiční čínština: 儒學; zjednodušená čínština: 儒学; pinyin: Rúxué, doslova „škola učenců“ nebo méně přesněji 孔教 Kŏng jiào, „Konfuciovo náboženství“) je čínský filosofický směr, který se původně vyvinul z učení čínského mudrce Konfucia. Je to ucelený systém morálky, sociálních, politických a náboženských myšlenek, které měly markantní význam na vývoj čínské civilizace ještě do 21. století.

Konfucianismus chápe „tao“ (=cesta) jako cestu člověka a společnosti. Zdůrazňuje tedy lidské jednání, které ovšem nesmí být v rozporu s vůlí nejvyššího božstva (Nebes). Do popředí staví rozum, odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale i podřízenost řádu. Vytváří model společnosti založené na vzoru patriarchální rodiny. Evropský postoj ke konfuciánské filozofii se v průběhu doby výrazně měnil. Evropané se začali s čínskou civilizací podrobněji seznamovat teprve v 17. století. V 18. století se konfuciánství stalo předmětem nadšeného obdivu pro francouzské osvícence i pro britskou aristokracii. Na počátku 20. století evropští sociologové dokonce označili konfuciánství za hlavní příčinu čínského úpadku a tento názor přejali i čínští levicoví intelektuálové. (Mao Ce-tung dokonce považoval za nutné konfuciánství zcela vymýtit.) Teprve nedávný a nečekaně prudký rozmach zemí s konfuciánskou tradicí, jako je Tchaj–wan, Singapur a Jižní Korea a nakonec i samotná Čína, přinesl novou vlnu zájmu o tuto filozofii.

 



Historie Konfucianismu


Narození


Když se Konfucius narodil, nastávalo období úpadku dynastie Čou (vládla přibližně v letech 1027 př. n. l. až 256 př. n. l.). Ta ovládala pouze několik sídel okolo hlavního města, zbytek země byl rozdělen na několik desítek států, v jejichž čele stáli lenní pánové, kteří spolu často vedli války. Jejich síly byly vyrovnané a nikdo nemohl získat tak velkou moc, aby se pokusil povstat proti císaři, ostatní by se spojili proti němu. Kvůli neustálým pochodům armád a válečným stavům byl prostý lid dosti sužován.

V Číně se tou dobou začali objevovat konzervativní filosofové, kteří kladli důraz na úctu k předkům a jejich zvykům, popřípadě na soulad s přírodou a harmonii (například
Lao-c' ). Konfuciův otec, Kchung Šu-liang Che, byl správcem malého města Cu ze státečku Lu, který měl nevýhodnou pozici mezi dvěma většími státy. Podle Konfuciových Letopisů Jara a Podzimu byl stát Lu napaden celkem jedenadvacetkrát. Kchnug Šu-liang Che byl již starý a ze čtyř dětí měl pouze jediného zmrzačeného syna. Ze strachu z toho, že by po jeho smrti nemohl nikdo vykonávat obřady k jeho úctě, rozhodl se podruhé oženit. (Jelikož tyto obřady směli vykonávat pouze mužští potomci) Požádal otce místní rodiny Jen, který měl tři dcery, aby mu dal ruku jedné z nich. Otec jen se zeptal svých dcer, ovšem pouze nejmladší, Čcheng-cai dostála své povinnosti poslouchat rodiče, která hraje v Čínské etice naprosto zásadní roli. Podle legendy se Konfuciově matce před porodem zjevilo e snu pět mudrců (zastupují pět planet, které čínští astronomové v té době znali), kteří vedli podivné zvíře s kůží draka a rohem vyrůstajícím z hlavy. Ten poklekl před Čcheng-cai a vyplivl kousek nefritu popsaného věštbou, že se její dítě stane „králem bez koruny“. Když nadešel čas porodu, odebrala se Konfuciova matka do jeskyně pod morušovníky, kde dva draci drželi stráž a víly naplnily jeskyni libou vůní. V jeskyni vytryskl pramen, aby omyl novorozeného Konfucia a ozval se čísi hlas: „Nebesa, pohnutá tvými modlitbami, ti darovala požehnaného syna“.


Konfuciův život

Konfuciův otec zemřel, když byly chlapci tři roky. Jako vdova po úředníkovi obdržela Čcheng-cai malý pozemek, na kterém mohla hospodařit. Konfucius pomáhal tento pozemek obhospodařovat a sháněl pro rodinu potravu. Lovil a rybařil, i když v Hovorech (knize sepsané Konfuciovými žáky o něm) se píše, že nikdy nepoužil ani sítě, ani pasti ani nevystřelil šípem po hnízdících ptácích. Naučil se hrát na strunný nástroj, a později si svého hudebního a poetického vzdělání velmi vážil. Už od mládí vášnivě studoval. Pravděpodobně četl sbírku básní Š‘-ťing, neboli Kniha Písní, která kromě rané čínské poezie obsahuje popisy obřadů, které musí konat panovník, nebo i každodenní život. To byla jedna z Pěti Klasických knih, které shrnovaly život v Číně do doby Konfucia. Ten je později editoval a ucelil, díky čemuž o něm dnes víme. Mezi další knihy patří: Šu-ťing – Kniha Dokumentů (obsahuje historii čínského impéria a legendy od legendární dynastie Sia až po Konfuciovu současnost) Čhun-čhiou – Letopisy Jara a Podzimu (obsahují historii státu Lu od 722 př. n. l až do 481 př. n. l., tedy dva roky před Konfuciovou smrtí) I-ťing – Kniha Přeměn (proměn) (věštecká příručka shrnující lidovou moudrost) Li-ťi – Kniha Obřadů (obsahuje tři samostatné rituální texty, které popisují jak správné obřady vládnoucích tak prostého lidu, i rady jak správně vládnout a vést domácnost) Konfucius byl se situací v Číně nad míru nespokojen a rozhodl se, že založí novou školu, kde bude šířit svoji filosofii mezi talentované lidi, a to jak mezi urozené tak neurozené, což bylo v té době raritou. Sám Konfucius měl podle legendy předky z císařské rodiny. S tím, jak jeho učení přibývalo na významu, začal se o Konfucia zajímat vládce státu Lu. Nicméně ho poté využíval spíše jako ozdobu svého státu a na jeho filosofii příliš nehleděl. Konfucius se tedy asi v padesáti letech rozhodl cestovat po Číně a hledat panovníka, který by se o jeho učení opravdově zajímal. Bohužel, žádného takového panovníka nenašel. Konfucius poté umírá jako poražený člověk, ovšem jeho žáci budou šířit konfucianismus dál.

Vývoj konfucianismu

Po Konfuciově smrti shromažďují jeho žáci mistrovo dílo a začínají šířit Konfucianismus. Samozřejmě narazili také na kritiky této filosofie. Mo-c' (polatinštěná verze Mocius) odmítal konfuciánskou doktrínu a hlásal, že není třeba dbát na ceremoniích takovým způsobem, jak někteří z Konfuciových žáků hlásali. Sám Konfucius zdůrazňoval, že nejdůležitější při rituálech je vnitřní pocit. Mocius si získal mnoho následovníků za svého života, nicméně v dalších generacích jeho učení ztratilo na významu. Dále také Lao-c', autor Tao-te-ťingu, stěžejního díla Taoismu. Lao-c‘ věřil, že vzdělávání lidem nijak nezajistí správný způsob života. Preferoval, aby lidé zůstávali takoví, jací se narodí a ponechali věci přirozené harmonii. Po Konfuciovi byl nejvýznamnější konfuciánský filosof Meng-c‘ (Mencius). Osudy obou těchto filosofů jsou podobné, avšak Mencius byl hrdý na svůj aristokratický původ a málokdy připouštěl v debatě chybu. Svými schopnostmi se zasloužil o rozšíření konfucianismu do širších vrstev společnosti. Kniha shrnující jeho život, pojmenovaná Mencius, se v mnoha ohledech podobá Hovorům. Konfucianismus nabyl na síle zejména po nástupu dynastie Chan (202 př. n. l.). Nový císař se rozhodl využít konfucianismus jako stabilizační nástroj a založil hlavní konfuciánskou univerzitu v Čchang-anu a zkoušel konfuciánské učence, kteří poté mohli získat místo na dvoře. Postupem času se systém zkoušek rozšířil po celé zemi a hlouběji do státní správy.

Konfucianismus samotný se od původní myšlenky mírně odchýlil. Například definoval uspořádání vesmíru, jímž se Konfucius nezabýval. Začal se také vyvíjet kult Konfucia samotného, a nejsvatějším místem se stal Konfuciův hrob v Lu. Kolem prvního století našeho letopočtu proniká do Číny
buddhismus a ovlivňuje konfuciánské myšlení Číňanů velmi silně. Na rozdíl od tradičních čínských filosofických škol totiž počítal s možností života po smrti. Buddhismus mnohem více promlouval k samotnému člověku, nezaměřoval se tolik na vedení státu a rituály s tím související. Důsledkem toho byl Prudký nárůst popularity buddhismu. Po nástupu dynastie Tchang (618) se její první císař rozhodl posílit důležitou roli konfucianismu umocněním jeho náboženského prvku. Byly zakládány chrámy s Konfuciovími soškami a seznamy významných žáků a úředníků. Všechna tři náboženství koexistují až dodnes v Číně, ačkoli konfucianismus ještě prošel fází tzv. neokonfuciánství, kdy přejímal mnoho prvků z buddhismu a taoismu. Po příchodu Evropanů se Čína rozhodla mít poměrně konzervativní vztah k jejich kultuře, jak nakazovalo konfuciánské učení. Ovšem Evropské státy se velmi zajímali o Čínské suroviny, což vedlo k tzv. Opiové válce (1839–1842).

Britští obchodníci dováželi do Číny velké množství opia a císařem jmenovaný komisař se rozhodl k radikálnímu kroku. Nechal zadržet všechny obchodníky a donutil je shromáždit veškeré opium, co převáželi. Poté vše potopil do moře.

To vyvolalo samotný válečný konflikt. Vzhledem k tomu, že Čína se do té doby držela konzervativního způsobu života, nemohla obstát proti modernímu britskému námořnictvu a pěchotě. Roku 1842 byl císař donucen kapitulovat a přislíbil uvolnění obchodních vztahů s Evropou a Hongkong byl předán do správy Británie. Tato porážka, spolu s porážkou v konfliktu s Japonci (1894), vyústila v obecnou krizi hodnot v zemi, kterou nazýváme Krize Konfucianismu. Mnoho konfuciánských učenců se snažilo vysvětlit, proč jejich systém nemůže obstát proti západním civilizacím. Mezi nimi vyniknul zejména Kchang Jou-wej, který vedl skupinu, jež vytvořila základní vizi reforem, které poté přijal mladý císař Kuang-Sü. Ten ovšem nedržel sám moc, spíše ji držela jeho teta Cch‘-si, známá také jako Císařova vdova. Ta reformy zrušila a jejich nutnost poznala teprve těsně před rokem 1911, kdy v Číně nastala revoluce, a poslední Čínský císař abdikoval.



Filozofie


Konfuciánská filozofie je založena na hierarchii vztahů, kterou shrnul Konfucius. Podle něj jsou všechny mezilidské vztahy obdobou některého z pěti základních vztahů: Vztah mezi otcem a synem, vztah staršího a mladšího bratra, vztah manžela a manželky, vztah panovníka a poddaného a jediný rovnoprávný vztah přítele
s přítelem. Vzhledem k tomu, že čtyři z těchto vztahů se odehrávají v rodině, považoval Konfucius rodinu za nejdůležitější součást společnosti. To ovlivnilo myšlení Číňanů dodnes. Stále je odpovědnost a absolutní poslušnost vůči otci, jakožto hlavy rodiny, považována za povinnost. Konfucianismus klade velký důraz na státní zřízení, které v Číně existovalo v době, kdy byl vytvořen. Tím pádem byli Číňané vyhranění oproti ostatním zemím s odlišným způsobem vlády a to ještě více posílilo podezíravost vůči ostatním kulturám obecně.


Zajímavé a pro život Číňanů důležité jmenujme především tyto dva aspekty Konfucianismu:
  • Nevýhodné postavení žen ve společnosti – žena získá vůdčí pozici ve společenském vztahu pouze v případě, že má dceru nebo snachu. Ženy nemohly ani skládat zkoušky do státní správy.
  • Aby duch zemřelých nepodlehl zapomnění, je třeba, aby pohřební a posmrtné rituály prováděl syn. Ve spojitosti se zákonem jednoho dítěte toto vedlo k vybíjení dcer v Číně. Toto jen dokazuje, jak hluboce je konfuciánské smýšlení zakořeněno v myslích Číňanů.
 


Zvyky


Výchovu dětí dělí konfuciánci dle pohlaví. Chlapci se učí psát, počítat a recitovat Hovory. Dívky se učí domácím pracím a čtou Životopisy obdivuhodných žen a jiná díla. Dnes se výchova samozřejmě sjednocuje. Během chlapcova patnáctého až dvacátého roku se konal obřad, při kterém chlapec dostal dospělé jméno a vybral si svého kmotra. Poté se rodina odebrala domů, kde oslavy pokračovaly, a kmotr byl vzácným hostem. U dívky probíhal obřad podobně, ale pořádal se zpravidla při jejích zásnubách. Většinou ovšem neměl ani snoubenec ani snoubenka právo na volbu svého partnera, vztahy byly domlouvány rodiči. Novomanželka se poté přestěhovala k manželovi a rodiče zůstali se synem tedy po celý život. Pokud zemřel člen rodiny, bylo třeba uspořádat přísně stanovený pohřební rituál. Pokud byli blízcí
v cizině, museli se ihned vrátit. Po dobu truchlení (což byly obvykle tři roky) museli nosit všichni blízcí speciální šaty. Tělo mrtvého bylo umyto a oblečeno, do úst mu vložili příbuzní rýži. Poté se tělo nechalo tři měsíce před domem, kam ostatní přinášeli dary duši zesnulého. Pokud byl navíc zesnulý hlava rodiny, nahradil ho jeho mužský potomek a jeho jméno bylo napsáno na keramickou destičku a vloženo do domácí svatyně ke jménům ostatních předků. Syn pak chodil každý den obětovat předkům a radil se s nimi o důležitých událostech v rodině. Většina těchto zvyků existovala nebo se vyvíjela v Číně již dávno před Konfuciem, ten je ovšem popsal a kanonizoval.

I-ťing nebo také Kniha proměn, případně Čínská kniha proměn (čínsky: český přepis I-ťing, pchin-jin Yì Jīng, znaky 易經) je soubor čínských textů, jejichž vznik se klade až do 2. tisíciletí př. n. l. V její hlavní části se jedná o řadu 64 hexagramů, obrazců složených ze šesti čar (které mohou nabývat jangové nebo jinové podoby), které představují 64 rozdílných archetypálních situací. Kniha proměn se používala (a dodnes používá) nejen jako orákulum, ale také jako filozofický a kosmologický systém, který hraje důležitou roli v taoismu, z kterého ve velké míře vycházela čínská kultura.
 
 
I-ťing nebo také Kniha proměn

I-ťing nebo také Kniha proměn, případně Čínská kniha proměn (čínsky: český přepis I-ťing, pchin-jin Yì Jīng, znaky 易經) je soubor čínských textů, jejichž vznik se klade až do 2. tisíciletí př. n. l. V její hlavní části se jedná o řadu 64 hexagramů, obrazců složených ze šesti čar (které mohou nabývat jangové nebo jinové podoby), které představují 64 rozdílných archetypálních situací. Kniha proměn se používala (a dodnes používá) nejen jako orákulum, ale také jako filozofický a kosmologický systém, který hraje důležitou roli v taoismu, z kterého ve velké míře vycházela čínská kultura.

 


I-ťing, vydání z doby Sung



Historie



Vznik knihy je spojen s počátky čínské dynastie Sia v 18. století př. n. l. Svůj název I-ťing (I znamená změnu, ťing značí kanonickou nebo klasickou knihu) získala kniha až za dynastie Chan, kdy byla zařazena mezi konfuciánské kanonické knihy.

K věštění se začala používat během 12. století př. n. l. za
dynastie Čou.


Překlad do češtiny

Čeština je jedním z mála jazyků, do kterých je Kniha proměn skutečně přeložena. Většina zemí zná toto dílo zprostředkovaně – jde o překlady překladu (především německého překladu z počátku 20. století) nebo dokonce o překlady překladů překladu. Ač se v Česku objevují takové překlady také, existuje tu od roku 1995
i původní moderní překlad z čínštiny, doplněný obsáhlým vysvětlujícím úvodem a vynikajícími komentáři sinologa a překladatele Oldřicha Krále.

 

Součásti I-ťingu


Kniha proměn je složena z několika textů.
  • Čouské proměny - základní část obsahující 64 hexagramů a jejich výklady.
  • Deset křídel - deset komentářových textů připojených k Čouským proměnám a integrovaných do Knihy proměn, které podstatně posunují a rozšiřují samotný smysl knihy.
    • Křídlo první a druhé - Komentáře k rozhodnutím - autorství je připisováno Konfuciovi,
    • Křídlo třetí a čtvrté - Komentáře k symbolům - autorství je připisováno Čou-kungovi,
    • Křídlo páté a šesté - tvořené Velkým komentářem, aneb Dodatky,
    • Křídlo sedmé - důležitý soubor komentářů k prvním dvěma hexagramům,
    • Křídlo osmé - Výklady znamení,
    • Křídlo deváté - Uspořádání hexagramů,
    • Křídlo desáté - Jiné uspořádání hexagramů.

Hexagramy

Hexagram, tedy sestava šesti plných nebo přerušených čar, se skládá ze dvou trigramů.

V překladu Knihy proměn Oldřicha Krále z roku 2000 se uvádí tyto názvy hexagramů:
  • 1. hexagram: Čchien - Tvoření
  • 2. hexagram: Kchun - Přijetí
  • 3. hexagram: Čun - Rození
  • 4. hexagram: Meng - Zrání
  • 5. hexagram: Sü - Očekávání
  • 6. hexagram: Sung - Svár
  • 7. hexagram: Š' - Vojsko
  • 8. hexagram: Pi - Spojení
  • 9. hexagram: Siao-čchu - Podrobení malého
  • 10. hexagram: Lü - Vykročení
  • 11. hexagram: Tchaj - Prosperita
  • 12. hexagram: Pchi - Úpadek
  • 13. hexagram: Tchung-žen - Lidské společenství
  • 14. hexagram: Ta-jou - Veliké držení
  • 15. hexagram: Ťien - Skromnost
  • 16. hexagram: Jü - Nadšení
  • 17. hexagram: Suej - Následování
  • 18. hexagram: Ku - Zkaženost
  • 19. hexagram: Lin - Sblížení
  • 20. hexagram: Kuan - Pozorování
  • 21. hexagram: Š'-chuo - Skousnutí
  • 22. hexagram: Pi - Půvab
  • 23. hexagram: Po - Odpadání
  • 24. hexagram: Fu - Návraty
  • 25. hexagram: Wu-wang – Nevinnost
 
  • 26. hexagram: Ta-čchu - Podrobení velkého
  • 27. hexagram: I - Čelisti
  • 28. hexagram: Ta-kuo - Převaha velkého
  • 29. hexagram: Kchan - Propadání
  • 30. hexagram: Li - Záření
  • 31. hexagram: Sien - Přitažlivost
  • 32. hexagram: Cheng - Trvání
  • 33. hexagram: Tun - Ústup
  • 34. hexagram: Ta-čuang - Síla velkého
  • 35. hexagram: Ťin - Pokrok
  • 36. hexagram: Ming-i - Soumrak
  • 37. hexagram: Ťia-žen - Rodina
  • 38. hexagram: Kchuej - Vzdálení
  • 39. hexagram: Ťien - Překážka
  • 40. hexagram: Ťie - Uvolnění
  • 41. hexagram: Sun - Ubývání
  • 42. hexagram: I - Přidání
  • 43. hexagram: Kuej - Rozhodnost
  • 44. hexagram: Kou - Spojení
  • 45. hexagram: Cuej - Shromáždění
  • 46. hexagram: Šeng - Stoupání
  • 47. hexagram: Kchun - Tíseň
  • 48. hexagram: Ťing - Studna
  • 49. hexagram: Ke - Převrat
  • 50. hexagram: Ting - Kotel
  • 51. hexagram: Čen - Bouře
  • 52. hexagram: Ken - Stání
  • 53. hexagram: Ťien - Plynutí
  • 54. hexagram: Kuej-mej - Provdání
  • 55. hexagram: Feng - Hojnost
  • 56. hexagram: Lü - Putování
  • 57. hexagram: Sun - Pronikání
  • 58. hexagram: Tuej - Radost
  • 59. hexagram: Chuan - Odloučení
  • 60. hexagram: Ťie - Omezení
  • 61. hexagram: Čung-fou - Vnitřní opravdovost
  • 62. hexagram: Siao-kuo - Převaha malého
  • 63. hexagram: Čchi-ťi - Ukončení
  • 64. hexagram: Wej-ťi - Nedokončení


Věštění


V případě Knihy proměn nelze zcela mluvit o věštění. Díky tomu, že kniha nabízí 64 základních situací (doplněných o velkou řadu variací), je určená spíše k řešení otázek a situací na základě rozumné a etické rozvahy. Kniha totiž umožňuje promítnout situaci do budoucnosti, aby tak tazatel mohl měnit své činy odpovídajícím způsobem. Fakticky vzato jde hlavně o to, že konzultace s Knihou proměn umožňuje snazší rozklíčovaní mnohdy složitých situací, v kterých se jedinec nachází, do přehlednějšího vzorce, který pak usnadňuje rozhodování.

Vlastní praxe orákula


Kniha proměn předpokládá rozhovor, který začíná otázkou, ale nekončí odpovědí, spíše podněcuje k otevřenému uvažování. Kniha nepředkládá budoucnost, pouze pomáhá rozklíčovat situace a usnadnit rozhodování.

Otázka

Jak uvádí Oldřich Král v předmluvě k vydání z roku 2000, první a nejdůležitější zásadou je věnovat vážnou pozornost formulaci otázky; otázka musí být jasná a jednoznačně formulovaná dříve než přikročíme k sestavování hexagramu.

Sestavení hexagramu

Klasický postup sestavování hexagramu, tedy šesti čar, které jsou buďto jingové nebo jangové, vyžaduje 50 suchých stébel lodyhy řebříčku obecného.
Z 50 stébel se jedno odloží stranou, ostatních 49 se rozdělí do dvou hromádek.
Z pravého se vezme jedno stéblo a vloží se mezi malíček a prsteník levé ruky.
Z levého svazku se postupně berou stébla po čtyřech, a to tak dlouho, než zůstanou poslední čtyři či méně stébel. Tuto zbylou skupinku zasuneme mezi prsteník a prostředník levé ruky. Stejná operace se provádí se stébly z pravého svazku - zbylá stébla se zasouvají mezi prsty levé ruky, mezi prostředníček a ukazováček. Výsledkem těchto tří úkonů je situace, kdy mezi prsty levé ruky zůstává trojdílná kombinace čísel představovaná stébly. (Buďto 1+4+4=9 nebo 1+3+1, 1+2+2 nebo 1+1+3.) Taková operace se nazývá změnou a pro získání jedné čáry hexagramu je třeba provést tři takové změny, které už se provádí pouze se stébly, která zůstala nepoužitá. Z toho vzejde buďto číslo 4 nebo 8. Konečný výsledek, který bude znamenat hodnotu čáry, se získá převodem součtů - pět stébel z první operace a čtyři z každé další mají hodnotu 3; devět stébel z první a osm z každé další hodnotu 2. Součtem konečných hodnot lze získat pouze čísla 6 a 8 (sudá čísla, jinová, tedy přerušená čára) nebo 7 a 9 (lichá čísla, jangová, tedy plná čára).

Čáry tvořící hexagram se získávají od spodní k horní, první číslo tedy představuje spodní čáru, poslední vrchní čáru.

Tazatel dostává svou odpověď ve dvou až třech krocích. Jednak ve výroku hexagramu, dále ve výpovědi všech šestek a devítek, které jeho hexagram obsahuj (extrémní hodnoty), a konečně ve výroku doplňujícího hexagramu, který tazatel získá převrácením čar o extrémních hodnotách.

V současnosti se hexagram sestavuje většinou pomocí tří mincí. Z čínské tradice (mince byly popsané pouze na jedné straně) vyplývá, že popsaná strana mince byla brána jako sudá, jinová, s hodnotou 2 a nepopsaná strana jako lichá, jangová, s hodnotou 3. Z jednoho hození mincemi se získává hodnota jedné čáry hexagramu, např. tedy 2+2+2=6. Západní překladatelé se neshodují v tom, která ze stran mincí používaných na západě je lichá a která sudá.

Zajímavosti

 
 




Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3519 | 39%)
Ne (2705 | 30%)
Gaku-do je cesta, která vás naučí používat základní prvky sebeobrany, tuto cestu vám nabízím.........
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one