Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Kaligrafie
 
Kaligrafie je v obecném pojetí „prastaré umění krasopisu“. Název má řeckou etymologii (kallos = krása, graphé = písmo). Kaligrafie není chápána jen jako písmo, nýbrž jako jeden ze směrů lidského umění, životní styl a dokonce cesta k nesmrtelnosti.
 

V 7. století našeho letopočtu byly čínské kaligrafické znaky společně s buddhismem a konfucianismem převzaty Japonci. Původně je používali výhradně kněží na opisování súter a jiných náboženských textů. V průběhu 8. století si Japonci vytvořili vlastní písemný systém – slabičnou abecedu zvanou Kana. Té předcházela abeceda zvaná Manyogana, která používala vybrané čínské znaky odpovídající foneticky slabikám používaným v japonštině. S postupem času se znaky začaly dále vyvíjet a také zjednodušovat. Výsledkem byly dvě abecedy v kaligrafii používané dodnes – Hiragana a Katakana.

Kaligrafie je nejen čínská výsada
Nejčastěji se můžeme setkat s čínskou, japonskou a evropskou kaligrafií. Rozdíl mezi čínskou a japonskou kaligrafií je především ve stylu jejich písma. Čínská kaligrafie používá znaky zvané Kandži. Je rozdělena do pěti stylů Čuan, Li, Kchaj, Sing a Cchao.
 

Japonské slabičné abecedy (Katakana, Hiragana).

Existuje v ní pět základních stylů, kterými jsou: Zuan Shu (pečetní), Li Shu (psací, kněžský), Kai Shu (blokový, standardní), Hsin Shu (polokurzívní) a Tsao Shu (kurzívní).

Hiragana = vznikla zjednodušením celých čínských znaků, které se psaly zkráceně
a oblejšími tahy. Slouží především k zápisu sloves, adjektiv, partikulí, zájmen, některých příslovcí atd. Používala se při psaní prózy či soukromé korespondence.


 
Katakana = slouží primárně k zápisu slov přejatých z cizích jazyků, které nelze zapsat čínskými znaky. Pomocí ní se zapisují některé citoslovce a má funkci podobnou kurzívě (zvýraznění textu). Její tahy jsou hranatější.
 

Japonská kaligrafie obsahuje výše uvedené styly, které navíc doplňují znaky
z abecedy Kana.


Kaligrafické styly
Kaligrafických stylů existuje velké množství, ovšem základních je pouze pět. Styly zvané Tenšo a
Reišo napodobují způsoby psaní znaků z dávných dob. Styly Kaišo, Gjóšo a Sóšo jsou moderními variantami, které se v součastné době hojně používají. Níže si jednotlivé styly představíme:


Tenšo – je nejstarším stylem, který je nejblíže původní myšlence. Symbolizuje styl prvních znaků rytých do krunýřů želv a kostí. Setkat se s ním můžete na pečetích nebo razítkách.

Reišo – tento styl je charakteristický psací pomůckou, kterou je kousek seříznutého bambusu (předchůdce štětce) a slavnostními, protaženými čárami.

Kaišo – je moderním stylem kaligrafie, který do posledního detailu vykresluje všechny charakteristické prvky znaků, aniž by je spojoval.

Gjóšo – dalším moderním stylem je tzv. tekutý styl, jenž charakteristické prvky znaků plynule a v minimálním počtu tahů spojuje a zjednodušuje.

Sóšo – poslední je tzv. trávový styl. Je specifický tím, že vykresluje pouze základní prvky, které maximálně zjednodušuje. Provádí se s pomocí speciálního štětce. Výsledkem jsou tahy, ze kterých vysvítají jen esence znaků. Je považován za abstraktní kaligrafický styl.

Pro zajímavost: V Japonsku se kaligrafii říká „Šódó“, což znamená „cesta písma“. Japonská kaligrafie se od evropské liší zejména tím, že klade větší důraz na proces psaní, než na samotný výsledek.

Současný smíšený zápis japonštiny je pravděpodobně nejkomplikovanější běžně užívaný systém písma. Téměř každý čínský znak může být čten sinojaponskou formou původního čínského čtení. Japonská kaligrafie klade velký důraz na proces psaní. Důležitá je poloha těla, dýchání v harmonii s pohybem a naprostá koncentrace. Nejjemnější kaligrafické pohyby vycházejí z boků, nikoli ze zápěstí. Šodó je považováno za posváznou loď starověkých znalostí, odkazuje se na „obraz srdce“ nebo „malbu duše“.

Objevte kouzlo čínské kaligrafie

V Číně se s kaligrafií můžeme setkat téměř na každém kroku, je zde totiž považována za projev osobnosti a vzdělanosti. Lyrické perly Mao Ce-Tunga, básně Ťiang Ce-Mina, ale také básně moderní doby, aforismy a symboly štěstí zde zdobí stěny kanceláří ve většině úřadů. Kaligrafie je často zavěšována na zeď jako výzdoba, navíc je tématicky zaměřená k ročnímu období (například v létě taková, která má „chladivý“ význam a naopak).

Pro zajímavost: Toto umění přerostlo v zálibu miliónů Číňanů. Mezi významné kaligrafy současnosti patří Anne Robin z New Yorku a Katie Hughes ze San Franciska.

Kaligrafie podle feng-šuej

Kaligrafie by se podle pravidel feng-šuej měla zavěšovat do vstupního prostoru, případně na everovýchodní, severozápadní či jihozápadní stranu pokoje – jsou to oblasti „šesti konfliktů“, „pohromy“ a „smrti“. Na těchto místech má kaligrafie pozitivní účinek, neboť zde zahání negativní vlivy.

Za silný prvek feng-šuej je považován znak „Fu“, který znamená štěstí. V případě, že je napsán vzhůru nohama, symbolizuje zvýšení zisků v podnikání. Kaligrafické znaky se ve feng-šuej často kombinují s vodními prvky a rybami.

Jak začít s kaligrafií?
Zvládnout umění kaligrafie vyžaduje nejen potřebný talent, ale také dlouhé roky praxe. Při psaní kaligrafických znaků je důležitá správná pozice těla, dýchání v harmonii s pohybem a samozřejmě i maximální koncentrace. Nejjemnější kaligrafické pohyby nikdy nejsou prováděny jen pouhým pohybem zápěstí, musí vycházet z boků. Jednotlivé tahy se vždy píší jedním tahem – vracení nebo opravování zde není povoleno. Navíc musí být psány ve správném pořadí, je tedy velmi snadné udělat chybu…

Kaligrafické pomůcky
 

Mezi základní kaligrafické pomůcky patří štětce (Fude), tyčinky třecí tuše (Sumi), třecí kameny (Suzuri) a papír (Waši). Speciální sady, obsahující výše uvedené pomůcky, jsou k zakoupení na internetu. K dostání jsou také odborné knihy, které vás poutavě provedou od nejzákladnějších technik až ke složitému kaligrafickému umění.
 

Třecí kameny a štětce


Papír na kaligrafii

V hlavní roli štětec

Štětec je v kaligrafickém umění používán již několik tisíciletí a to zejména proto, že dokáže dokreslit jemné detaily, které jsou perem či tužkou nenapodobitelné.

Při psaní kaligrafie je důležité, aby byl štětec pevný, zároveň ohebný a také pružný. Jeho vlastnosti ovlivňuje především výběr materiálů. Hlava se vyrábí tradičně ze zvířecí srsti (jelení, králičí, lasičí, kozí, koňské, prasečí srsti, případně vousů potkanů), násadky jsou z různých materiálů (rohoviny, slonoviny, porcelánu, stříbra, zlata, nefritu, bambusu nebo obyčejného plastu). Tloušťka ani délka štětce není jasně stanovená. Výroba je tradičně rozdělena do 48 kroků. Zajímavé je, že i když výrobní postup je daný, v rámci jednotlivých kroků neexistují žádná pravidla. Každý výrobce má svůj vlastní postup, který má prověřený dlouholetou zkušeností. Štětce od jednotlivých výrobců se tak mohou výrazně lišit.


Pro zajímavost: Nejstarší štětec dle legendy zhotovil ze zaječích chlupů před 2 200 lety čínský generál Meng Tien, který císaři tímto štětcem psal zprávy ze svých tažení.

Netradičním a zvláště cenným dárkem je kaligrafický štětec, jehož hlava je vyrobena z jemných vlasů novorozenců. Na násadce je vyryto jméno a datum narození dítěte.

Čínská tuš
 

Stejně jako štětci a papíru, je i výrobě tuše věnována značná pozornost. Její složení ovlivňuje životnost písemnosti a také její estetické vnímání. Dříve se k výrobě používaly různé přírodní materiály smíšené s vodou a doplněné o pryskyřici, která měla zpevňující efekt. První tekutá tuš byla vyrobena ve 3. století p. n. l. za dynastie Chin. Tuš v pevném skupenství – tak, jak je známá dnes, se začala vyrábět na přelomu 3. a 2. století p, n. l. Je to směs sazí, klihu a vody. Pro dosažení žádané hustoty se zpracovává do různých forem a nechává zaschnout. Před psaním se tuš rozmělňuje společně s vodou v tzv. třecích kamenech. Kvalitní čínská tuš by měla mít purpurový nádech a při zlomení tyčinky bychom měli slyšet čistý a rezonovaný zvuk.

 

Vývoj a styly čínského písma

Počátky čínského písma sahají až do r. 4000 př. n. l. a jsou jednou z nejstarších písemných forem. V té době, předci dnešních Číňanů používali jednoduché značky, kterými se snažili popsat své životy. Tyto značky buď vypalovali, nebo vyrývali do keramiky.

Původ čínského znakového písma je spojován s legendou o Čchang-ťieovi, který sestoupil z nebes a dal lidstvu čínské znaky. V roce 220 př. n. l. sepsal Li Sio první čínský slovník čítající 3 300 znaků. V roce 121 př. n. l. učenec Xú Sněh sestavil nový systematický slovník s 10 516 znaky, rozdělenými do 540 kmenových rodin. Za vlády dynastie Qing obsahoval slovník dokonce 40 000 znaků. Dnes používá většina Číny znaky zjednodušené, kdežto kultury, které písmo přejaly, používají znaky původní.

Se samotným počátkem písma je pak úzce spjata historie a rozvoj kaligrafie. Historie čínské kaligrafie neboli shufa, neboli „metoda psaní“ sahá tak daleko jako historie Číny sama. Označení zahrnuje jednak praktickou činnost (šu = písemný znak), a jednak duchovní kvality (fa = způsob, jak dělat věci v řádu). „Písmo v řádu“ je přesnou definicí čínské kaligrafie, neboť řád je na Východě chápán jako participace na kosmickém řádu, jehož podstata, smysl a hranice nám zcela zákonitě unikají.

Kaligrafie je jedna z nejvyšších forem čínského umění, která slouží k vyjádření myšlenek společně s předvedením abstraktní krásy linií čínského písma. Kaligrafie je jednou ze čtyř základních dovedností čínského vzdělance společně s malbou (hua), hrou na strunný hudební nástroj (qin) a hrou stolních her (qi).
 

Jiaguwen

Jiaguwen je nejranější dochovanou formou ozdobného písma či kaligrafie. Pochází
z období vlády dynastie Shang (1766 př. n. l. – 1122 př. n. l.). Jiaguven je znám
v mnohých formách a v překladu doslova znamená „záznam na želvím krunýři
či kostech zvířat“. Takzvané krunýřové písmo zachycovalo obsah věšteb, příběhy
a události každodenního života.


Jinwen
Jinwen následoval Jiaguwen a pochází z období vlády dynastie Západní Zhou
(1122 př. n. l. – 771 př. n. l.) a období vlád dynastií Jara a Podzimu (770 př. n. l. – 476 př. n. l.). Jinwen byl vyrýván na bronzové nádoby. Záznamy zachycovaly významné události společenského života dané doby. Mimo jiné se Jinwen objevoval na předmětech vyhotovených z nefritu, které pak sloužily k obřadům uctívání předků.


Zhuanshu
Zhuanshu neboli pečetní písmo vznikalo v období sjednocení Číny, ke kterému došlo za vlády dynastie Qin (221 př. n. l. – 206 př. n. l.). Toto období je považováno
za období vzniku čínské civilizace. Zhuanshu se postupně stalo velmi populárním
a rozšířeným.


 
Lishu
Lishu neboli úřední písmo archaického stylu, které se postupně vyvíjelo mezi obdobím válčících států a vládou dynastie Qin. Nejpoužívanější pak bylo v období vlády dynastie Han. Díky své struktuře a čitelnosti je s oblibou používáno v oblasti reklamy dodnes.

Caoshu
Tato forma písma byla nejrozšířenější za období vlády dynastií Wei a Jin (220 – 589). Caoshu neboli trávové písmo se vyznačuje především důrazem na tvar a výrazně se v něm projevuje kreativita a osobní styl písaře.

Kaishu
Počátek užívání tohoto písma není přesně znám. Odhaduje se, že se poprvé objevilo již za dynastie Han. Narozdíl od předešlých stylů má Kaishu přísnou strukturu a slouží jako základ pro Caoshu a Xingshu.

Xingshu
Xingshu v překladu chodit. Tento styl kaligrafického písma vnucuje myšlenku, že
ve slovech překypuje život. Xingshu se vyvinulo na základě písma Lishu užívaného za dynastie Han.


Nejvýraznější změnu zaznamenalo čínské písmo v polovině 20. století. V roce 1949 představila ČLR tzv. jiantizi. Jednalo se zjednodušenou formu čínských znaků, která měla nahradit tradiční formu Kaishu. Tato forma byla přijata i v Singapuru, ovšem na Taiwanu, v Hongkongu, JV Asii a v USA se dochovala tradiční podoba čínského písma.

 
Arabská kaligrafie

Hlavní podnětem k rozvoji islámské kaligrafie byla svatá kniha Korán. Původně byl text koránu zapisován kaligraficky na listy gazelího pergamenu. Když se však v polovině 8. století objevila výroba papíru, začal se korán zapisovat na barevné listy papíru barevnými a zlatými inkousty.
Její posvátnost přešla také na písmo, jakožto na jazyk zjevení Božího slova, a také
na kaligrafy, kteří ji přepisovali. Kaligrafie se stala řemeslem vznešeným, které provozovali někteří panovníci a vládci.


Pro arabskou kaligrafii je typická tvorba kaligramů, podobajících se rébusům s obtížně čitelným významem. Často se používá symetrický zrcadlový efekt, objevují se i motivy zvířat. Arabská kaligrafie se rozděluje na šest základních odnoží (Naskh, Thuluth, Kufi, Ta´lik, Ruk´a a Deewani).


Arabská kaligrafie je označována jako písmomalířství. Neomezuje se jen na oblast islámu, stala se také nedílnou součástí současné arabské grafiky a designu.


 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3519 | 39%)