Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Buddha

Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gautama, v páli Siddhattha Gótama (přibližně 564/3 př. n. l. Kapilavastu /v páli Kapilavatthu/ nebo v Lumbiní – podle legendy zemřel 13. října 484/3 př. n. l. Kušinagara /v páli Kusinára/, podle théravádové tradice žil v letech 623 – 543 př. n. l.) je zakladatel buddhismu. Jméno Buddha znamená probuzený, osvícený.

Podle tradice se narodil jako princ královského rodu Šákjů (proto je později nazýván Buddhou Šákjamunim). Do 29 let žil pohodlným životem syna místního vládce, oženil se (manželka Jasódhara) a měl syna (Ráhula). Poté – aniž by spatřil právě narozeného syna – opustil domov a věnoval se nejrůznějším praktikám, pomocí nichž chtěl dosáhnout osvobození z utrpení, které je spojeno s každou existencí, a neustálého koloběhu znovuzrozování (samsáry). Nakonec podle legendy ve věku 35 let objevil střední cestu, která se vyhýbá všem krajnostem, a dosáhl probuzení, konečného osvobození z utrpení a koloběhu životů. Následujících 45 let předával své učení, ať už mnichům (založil první mnišské společenství na světě), tak laikům. Zemřel u Kušinagary obklopen svými mnišskými následovníky.



Historické předpoklady pro příchod Buddhy

Buddhismus je nejstarší univerzální náboženství. Vznikl před více než dvěma tisíci lety v severní Indii a trvale ovlivnil duchovní život a směřování země, v níž se zrodil. Dlouho předtím, než ve 13. století z Indie vymizel, se rozšířil v Číně a Japonsku, jihovýchodní Asii a Indočíně, Tibetu a později také v Mongolsku. Utvářel kulturu těchto zemí a dodnes je vedle svého náboženského významu určujícím elementem jejich filosofie, literatury a umění, politiky a hospodářství. Přibývá vlivu, který získávají buddhistické ideje v Evropě a Americe.

Buddhistické hnutí má svého historického zakladatele v Gautamovi Siddhárthovi, který se nazýval Buddha, „Probuzený“. Na Západě se ovšem nestal známý pod svým vlastním jménem Siddhártha nebo příjmením Gautama, nýbrž právě pod titulem Buddha.

Nelze jednoznačně určit, kdy se Gautama narodil. Podle klasických biografií je sice možné chronologicky seřadit důležité události jeho života, ale prameny nedovolují přesné datování. Buddhistická tradice a výzkum kolísají ve svých předpokladech mezi 6. stoletím př. n. l. až polovinou 4. století př. n. l. V literatuře se běžně zasazuje Gautamův život přibližně do let 560 - 480, novější úvahy ale hovoří o pozdější době, totiž o 4. století př. n. l. Na severu Indie stály v té době proti sobě dva politické systémy: starší forma oligarchické republiky ve státech jako Liččhaví, Šákja a Malla je konfrontována s královskými říšemi jako Magadha, Kóšala, Vatsa a Avánti s novou dědičnou monarchií. V těchto republikách byl horní vrstvou kasty válečníků volen regent, který se musel řídit rozhodnutími poradního shromáždění a podléhal jeho kontrole, kdežto v monarchii platila vůle panovníka. Zatímco ještě v předhůří Himaláje přetrvávaly republiky, v úrodných pánvích řek Gangy a Jamuny dominovaly monarchie. Vývoj ke koncentraci moci na jednu osobu odrážel hospodářský převrat: jestliže společnost chovatelů dobytka, kteří poháněli svá stáda přes volné pastviny, nepotřebovala silnou centrální moc, podporovalo naopak zemědělství postavení panovníka, který střežil hranice polí.

 
V Gautamově době byly poslední republiky ještě omezeně autonomní. Stály pod hegemonií monarchií, kterým navíc postoupily právo na suverenitu.

Velké hospodářské a politické změny rozkolísaly normy, které platily celé tisíciletí, a připravily změnu hodnot, jež byla patrná na různých rovinách. V sociální oblasti se začalo měnit překonané pořadí kast. Indická společnost byla stavovsky uspořádána do kast válečníků, bráhmanů, obchodníků a zemědělců. Dokud kasta válečníků v republikách volila regenty ze svého středu a kolektivně střežila jejich úřadování, prohlašovala se za horní vrstvu. Ale přechod moci na krále, který svou vládu předával dědici, znamenal ztrátu významu válečnického stavu. Místo něho usilovali bráhmani o uznání své kasty za nejvyšší v pořadí. Bráhmani drželi monopol náboženského kultu, jehož praxe spočívala v obětování bohům. Komplikovaný ceremoniál kultovních úkonů, hymnů a svatých formulí se předával jen uvnitř kasty. Jedině bráhmani znali „védy“, texty zvěstování o bozích a jejich rituálech, a mohli přimět vyšší mocnosti k žádané pomoci. Ale lidé nové zemědělské a městské kultury už neměli k božstvům, jež ztělesňovala přírodní síly, bezprostřední vztah jako dřívější generace chovatelů dobytka. V požadavku po zhodnocení svého sociálního postavení poznáváme proto pokus zajistit svému kněžskému stavu vážnost, kterou už sám o sobě neměl. Značně nesrozumitelný rituál a mýty starých bohů nenabízely odpovědi na existenciální otázky, které v této převratné době byly kladeny.

Tak vznikalo nezávisle na kultu bráhmanů množství nových mytických a filosofických výkladů světa. Jejich nositeli a šiřiteli byli šramani, poutníci bez majetku a vazeb, kteří žili z darů usedlého obyvatelstva. Stoupající zemědělské výnosy, řemesla a obchod ve městech umožňovaly živit velké hnutí poutníků v bezdomoví. Společnost usedlých obyvatel je nepovažovala za obtížné zlo, byli přijímáni se zvědavostí a vážností. V této době ekonomických, sociálních, politických a náboženských změn byla silná potřeba způsobu života, jenž odvrhl rodinné svazky, stavovské povinnosti a majetek. Kruhy šramanů usilovaly o nová pořadí hodnot, která nabízela orientaci nejdříve jednotlivým tazatelům a později i široké obci. Také bráhmani dosáhli svého uznání za nejvyšší vrstvu jen tím, že pro své obětní kulty našli filosofickou bázi, která se opírala o učení šramanů, o čemž svědčí literatura „upanišad“.

Osobnost Gautamy stojí v ohnisku těchto změn: jako příslušník vládnoucího válečnického rodu v republice zažil pád starého řádu. Jako vůdce velkého hnutí mezi poutníky v bezdomoví se podstatně podílel na kritice překonaných hodnot a na formulování nových.



Gautamovo narození a mládí



Gautamova rodina patřila k Šákjům, rodu válečníků, který vládl ve stejnojmenné republice. Republika Šákja ztratila svou plnou suverenitu a byla poslušna monarchy z Kóšaly. Gautamův otec Šuddhódana byl jako zvolený regent republiky v jejím hlavním městě Kapilavastu pověřen vedením toho, co zbylo jako okleštěná autonomie, pravděpodobně předsednictvím civilní správy, vybíráním daní a soudnictvím.

 
Regent republiky byl označován slovem rádža stejně jako panovníci dědičné monarchie. To mohlo vést k legendě, že Gautama byl královským synem. Pozdější epochy s tím spojovaly své představy o životě prince. Ale paláce, o nichž mluví tradice, byly sotva něco víc než cihlové stavby, které se od hliněných domů ve městě lišily jen rozměry - délkou a výškou. Vedle svých politických úkolů vedl rádža často také své vlastní hospodářství. V domě rádži z Kapilavastu bydlela velká rodina: Šuddhódana byl ženatý se sestrami Májou a Mahápradžápatí Gautamí, příslušnicemi rodu Šákjů, v domě tedy žili pravděpodobně rádžovy ženy a ještě další příbuzní.

S
Májou měl dítě Gautamu, s Mahápradžápatí Gautamí syna Nandu a dceru Sundarínandu. Vedle členů rodiny patřila ke dvoru čeleď, která se podílela na rádžově blahobytu.

Legenda praví, že královně Máje se před Buddhovým početím zdálo, že jí do pravého boku vstoupil bílý slon. Královští věštci vyložili sen jako znamení, že královna porodí výjimečného člověka. Podle klasických textů se Gautama narodil, když byla těhotná Májá na cestě z Kapilavastu do svého otcovského domu: během odpočinku v háji u Lumbiní, vesnice v dnešním Nepálu, došlo k porodu, při kterém se zpříma stojící a jásavě zpívající matka držela větve.
 

 
 
                                                       
Gautamovo narození, Gandhára, 2.-3. století př. n. l.

Gautama dostal jméno Siddhártha. Sedm dní po porodu Májá zemřela a její sestra Mahápradžápatí Gautamí, jejíž syn byl jen o pár dní mladší než Gautama, nahradila dítěti matku.

Gautama prožil dětství a mládí v dobovém luxusu: Žil jsem zhýčkaně, velmi zhýčkaně, nanejvýš zhýčkaně. U domu mého otce mi nechali zřídit lotosové rybníky: na jednom místě kvetly modré, na jednom bílé, na jiném červené lotosové květy; a to vše jen pro mě. Nepoužíval jsem jiné masti než z Benaresu. Z Benaresu pocházel šátek, pokrývající mou hlavu, má kazajka, mé spodní prádlo, můj přehoz. Ve dne v noci nade mnou drželi bílý deštník, aby mě neobtěžoval chlad, horko, prach, stébla trávy nebo rosa.

 
V šestnácti letech oženili Gautamu s šákijskou dívkou Jašódharou. Později bude učit: Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl muže tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek ženy. Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl ženy tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek muže.
Gautama se ve svém mládí neoddával jen požitkům. Brzy se musel zabývat právem a správou. To, že se později prokázal jako zkušený organizátor a zákonodárce své obce stejně jako šikovný taktik v rozšiřování své nauky ukazuje, jak se v mládí podílel na povinnostech příbuzných.

V době mládí byl Gautama zcela zaujat pomíjivostí všech věcí. Uvádí:
Když jsem ještě žil v domě, přijímal jsem, co vstupovalo do vědomí pěti smysly: zrak těšily viditelné postavy, ucho tóny, čich vůně, chuť šťávy, tělo doteky, jak to je vítané, milé, příjemné a žádoucí (…) Po čtyři měsíce období dešťů mě obklopovaly hudebnice a já jsem neopouštěl palác. Pak jsem poznal podle pravdy, jak smyslové radosti vznikají, co je na nich štěstím a utrpením a jak jim lze uniknout.

To, o čem zde Gautama promlouvá, se stalo důležitým aspektem nauky: pomíjivost všech věcí kalí radost z nich a činí je strastiplnými pro toho, kdo prohlédne.

K postřehu, že žádné prožitky a věci nejsou trvalé, přistoupilo v mládí poznání, že také on sám jako člověk je pomíjivý. V tomto zhýčkaném životě mě napadla myšlenka: „Nevědomý člověk, jenž je podroben stáří, nemoci, smrti, aniž by jim mohl uniknout, je sklíčen, zděšen a zhnusen, když vidí starce, nemocného, mrtvého; avšak na sebe sama při tom nemyslí. Ale i já podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout. Nebylo by správné, kdybych při pohledu na staré, nemocné, mrtvé nebyl sklíčen, já, který podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout.“ Zatím co jsem o tom přemýšlel, zmizelo mé opojení mládím, zdravím a životem.


Proti vnímání subjektivní pomíjivosti a prchavého charakteru všech věcí stály spontánní prožitky vnitřní svobody: Vzpomínám si, že když byl můj otec Šákja zaměstnán, seděl jsem v chladivém stínu jambovníku. Daleko od neprospěšných věcí dosáhl (…) jsem radosti a štěstí (…). Gautama nechtěl prožívat jen náhodně takové okamžiky, ve kterých už pomíjivost světa a vlastní bytosti nehrají roli. Doufal, že kontrolou a nakonec překonáním každé žádosti ujde utrpení, které pociťoval v důsledku touhy po pomíjivých radostech: Bylo mi jasné: štěstí a radost vznikají na světě skrze prožitky. Ale je ubohé, že svět je pomíjivý, strastiplný a podléhá změně. Únik z toho je ovládnutí a vzdání se žádosti.

Gautamovo zdůraznění prchavosti všech fenoménů a jeho touha po ustání žádosti neprozrazují žádnou rezignaci. Byl naopak přesvědčen, že za vznikáním a zanikáním jsou jiné, cennější zkušenosti: Toužil jsem (…) po tom, co podléhá zákonu zrození, stárnutí, nemoci a smrti, starostí a chyb. Pak jsem uvažoval: proč usiluji o to, co podléhá tomuto zákonu? Neměl bych raději usilovat o to, co tomuto zákonu nepodléhá, o nejvyšší mír (…), protože jsem poznal nevýhody toho všeho?

 
Gautama zjistil, že uprostřed rodinných vztahů a sociálních povinností se dá sotva uskutečnit jeho touha po tom, co nepodléhá pomíjivosti. Tu jsem uvažoval: dům je vězení, špinavé místo. Šramana žije pod širým nebem. (…) Nemám si ostříhat vlasy a vousy, obléci žluté roucho a putovat do bezdomoví? Rádžova rodina snad s těmito plány souhlasila jen pod podmínkou existence dědice, neboť Gautama provedl tento krok teprve po narození syna Ráhuly: Po nějakém čase, byl jsem ještě mladý a tmavovlasý, v plné síle mládí, jsem si nechal proti vůli mých naříkajících rodičů ostříhat vlasy a vousy, oblékl jsem žluté roucho a odešel do bezdomoví.

Podle legend bylo Gautamovi v době jeho odchodu 29 let. Později se také vytvořila známá legenda o třech znameních, která se mladému Gautamovi ukázala, aby mu vyjevila strastiplnost lidské existence. Pozdější Buddha je na svých zábavných jízdách třikrát hluboce otřesen setkáním s pomíjivostí. Spatří starého muže, zlomeného, zkřiveného, opírajícího se o berle, jak se vrávoravě vleče, neduživý a vrásčitý. Později vidí nemocného, jenž leží pošpiněn zvratky a močí, ošetřován a nošen jinými. Nakonec je tváří v tvář pohřebnímu průvodu konfrontován s mrtvolou. V rozhovoru se svým kočím pozná, že ani on sám nemůže uniknout stáří, nemoci a smrti. Ačkoliv rádža vyplní každé přání svého syna, aby ho zadržel, setkání se šramanou ho podnítí k odchodu do bezdomoví.

Je možné, že tato vyprávění vyplynula z Gautamova pozorování a postupného uvědomování si nejistoty života. Pochopil, že luxus, který si dopřával on a jeho příbuzní, stojí na nejistém základě. Avšak ve svých pocitech nebyl Gautama osamocený, o náladě zániku svědčí i to, že po Gautamovi volili cestu do bezdomoví také někteří z jeho příbuzných, mezi nimi pěstounka, nevlastní sourozenci, syn Ráhula a bratranci Ánanda a Dévadatta. Mnozí, kteří později putovali s Gautamou jako šramani, byli válečníci, jen někteří pocházeli z rozvíjející se obchodnické kasty, ačkoli právě z ní pak vzešli početní přívrženci a pokračovatelé jeho hnutí. Osvobození od majetku a vazeb se jevilo Gautamovi i mnohým válečníkům jako alternativa ke svobodě v bohatství a moci, jejichž pomíjivost byla v tehdejších dobách pociťována víc než kdy jindy.


Šramana Gautama


Gautamovo hledání toho, co nepodléhá zákonu pomíjivosti, trvalo šest let.
U poutníků v bezdomoví se setkal s rozdílnými naukami, neboť společné obsahy nebyly tím, co
šramany sjednocovalo. Spojující prvek spočíval ve zřeknutí se postavení v kastovním řádu, majetku a povinností rodinného života. Jinak zastupovali protichůdné teorie a praktiky: našli se věštci a čarodějové, učitelé vysvobození, filosofové a asketi.

Jestliže způsob života šramanů přitahoval zpočátku jen jednotlivé árijce,
v Gautamově době již bezdomoví znamenalo pro mnohé alternativu nehybnosti kastovního systému. Z válečníka nebo obchodníka se ani při nejsilnějším zájmu o náboženství nemohl stát
bráhman, obětující bohům. Ale cesta do šramanství byla svobodou v protikladu ke kastovnímu řádu, který každému od narození určil jeho povinnosti. Stav šramany, do něhož vstoupil Gautama, se už dávno neomezoval na ty, kteří se v divočině oddávali šamanským disciplínám. Archaické praktiky se rozvinuly do komplexních systémů a šramani dávno připadli na nové ideje, které byly v rozporu s původními drávidskými a árijskými tradicemi a ovlivňovaly bráhmanské filosofie.

Šramané se těšili podpoře u obyvatelstva, jelikož rozvíjeli nejrůznější filozofické teorie, které se snažily nalézt odpovědi na nejzákladnější existenciální otázky, každý si tak mohl vybrat mezi mnoha různými druhy teorií dle svého osobního zaměření. Šramanské filosofie tak sahaly od nejryzejšího materialismu až po čistý teismus.

Spekulující či skeptičtí teoretikové přitahovali Gautamu právě tak málo jako šramani, kteří se zabývali předpovídáním, zaklínáním duchů nebo zaříkávacími formulemi. Jeho problém pomíjivosti všeho existujícího byl problémem náboženským. Teistické přístupy nabízely řešení, které ho neuspokojovalo. Šramanům, kteří všechno odvozovali z tvorby boha Išvary, odpovídal: Takže na základě stvoření boha Išvary by byli lidé vrazi, zloději, hanebníci, lháři, udavači, posměváčci, žvanilové, lakomci, nevraživci a bloudi.

Gautama trpěl pomíjivostí a tento stav nevyžadoval vysvětlení, nýbrž zkušenosti, které by z něj ukázaly cestu. Někteří šramani nabízeli nauky o vysvobození, jež takové zkušenosti slibovaly. Vycházeli při tom z ideje znovuzrozování, podle níž smrt každé bytosti vede k novému zrození. Pro tyto učitele vysvobození stály lidské činy a nekonání ve středu pozornosti. Jen když je zde svoboda konání, které není určováno ničím předchozím, je myslitelný únik z koloběhu zrození a smrti. Gautama se připojil k Árádovi Kálámovi a Udrakovi Rámaputrovi, dvěma učitelům vysvobození, kteří tvrdili: Moje nauka je taková, že ji rozumný člověk rychle pochopí a sám se může stát mistrem. Cesta Árády Kálámy měla vést do sféry ničeho. Ještě dále šel Udraka Rámaputra, jehož metoda vedla k hraniční sféře vnímání a nevnímání, ke stavu, při němž mizí i vědomí, že člověk předtím vnímal (jedná se o meditační stavy později v buddhismu označované jako arúpa djhány).

Jak se traduje, Gautama po krátké době uskutečnil učení těchto šramanů, na základě toho mu nabídli vedoucí postavení ve svých obcích. Gautama akceptoval takové výjimečné psychické stavy, které existovaly při ústupu posledních zbytků subjektivity, nikoli však jako cestu ze znovuzrozování. Po těchto zkušenostech se Gautama nachází mezi šramany, kteří chtějí dosáhnout vysvobození ze znovuzrození nebo zlepšení postavení v hierarchii bytostí extrémní askezí. Někteří doufali, že důsledným přijetím zvířecích forem chování se zrodí mezi bohy: psí asketi lezli po čtyřech, choulili se k spánku a jedli pouze vleže na zemi. Imitovali také jiná zvířata v naději, že ponížení za života vede po smrti k vzestupu. Gautama snad dočasně něco podobného zkoušel, neboť vypráví: Chodil jsem k dobytčím stájím, když byli pastevci pryč, živil jsem se výkaly mladých, sajících telat. Jedl jsem také nestrávené zbytky v mých lejnech.

 
 
Buddha provádějící přísnou askezi

Jiné asketické představy věřily, že pohrdáním pomíjivým tělem se dosáhne osvobození trvalého džívy, jenž je s tělem svázán. Gautama se pokusil také o tuto cestu. To byla má trýzeň: běhal jsem nahý (…). Z mnohaleté špíny na mém těle se stala vrstva jako na pahýlu stromu. Nemyslel jsem na to, abych se očistil nebo nechal očistit od špíny. Sám se tím snad vydal na scestí, neboť ve světě šramanů, bohatém na zvláštnosti, se setkával s výsměchem. Šel jsem na pohřebiště a udělal jsem si lože z kostí. Tu přišli pastevci a plivali na mě, močili na mě, házeli po mně lejny a strkali mi stébla trávy do uší.

Podle Gautamových popisů cvičení, která prováděl ke konci svého hledání, lze soudit, že šlo právě o džinistická nebo tímto směrem inspirovaná cvičení. Podle džinismu vedou ke špatnému zrození i neúmyslné činy jako např. náhodné zašlápnutí hmyzu. Osvobození lze dosáhnout jen eliminací všech negativních činů, i neúmyslných. Stoupenci džínismu se proto snažili kontrolovat veškeré tělesné pohyby, také Gautama se podrobil této disciplíně: Našlapoval jsem pozorně a všímal jsem si pln soucitu dokonce vodní kapky, abych nezranil ani nejmenší bytosti, které zde zabloudily.

Džínisté se věnovali také praktikám potlačujícím životně důležité tělesné funkce. Gautama cvičil zadržení dechu nosem nebo ústy, jak dlouho jen to bylo možné. Popisuje, jak toto cvičení vedlo k pocitu, že mu vzduch proudí uchem. Když se mu podařilo udržet kontrolu nad tímto procesem, zdálo se mu, že vzduch vychází z rukou a nohou. Pokusy vedly k bolestem, jako by nějaký silný muž navrtával dýkou lebku (…), jako by řezník rozřezával nožem břicho (…), jako by mě dva silní muži vhodili do jámy se žhavým uhlím.

Podobně Gautama také začal redukovat své jídlo na minimální množství. Skrovnou stravou jsem velmi zhubl. Když jsem se chtěl dotknout kůže svého břicha, nahmatal jsem obratle; když jsem se chtěl dotknout obratlů, nahmatal jsem kůži břicha. Tak těsně přiléhalo skrovnou výživou mé břicho k obratlům. Když jsem se chtěl vyprázdnit, převrátil jsem se slabostí dopředu. Když jsem si třel rukou údy, abych posílil tělo, vypadávaly mi v důsledku skrovné výživy chlupy na těle, uvolněné z kořínků.

Gautamovo rigorózní cvičení z něj učinilo vzor pro ostatní askety. Doprovázelo jej pět šramanů Kaundinja, Ašvadžit, Váspa, Mahánáma a Bhadradžit, kteří doufali: „Když šramana Gautama najde pravdu, sdělí nám ji.“ Ale Gautama pochyboval o nastoupené cestě. Ačkoliv si byl jistý, že na sebe vzal nejkrajnější utrpení, jaké kdy šramana podstoupil, necítil se být blíže svému cíli. V blízkosti smrti, kam jej přivedl půst, byl konfrontován s pomíjivostí těla, aniž by pocítil vytouženou zkušenost osvobození. Cesta askeze se zdála nesmyslná. Později řekl Gautama o sebetrýznění džinistů, že jej nelze za žádných okolností uspokojivě odůvodnit: Jestliže štěstí a utrpení závisí na činech v minulých životech, byli džinisté dříve zločinci, protože teď tolik trpí. Jestliže radost a utrpení určuje stvořitel, byl to zlý stvořitel, kdo džinisty stvořil. Jestliže radost a utrpení závisí na náhodě, byla to zlá náhoda, která džinisty postihla. Způsobuje-li radost a utrpení zrození, potkalo džinisty špatné zrození. Závisí-li radost a utrpení na úsilí v tomto životě, je úsilí džinistů v tomto životě špatné. Gautama se rozhodl opět normálně jíst a přestal být proto vzorem pro svých pět druhů. Neporozuměli změně v jeho smýšlení a opustili jej.

Odvrácení od askeze bylo po rozhodnutí stát se šramanou druhým velkým bodem obratu v Gautamově životě. Jako se rozloučil s luxusem, který mu nabízel blahobyt v rádžově domě, opustil nyní strastiplné praktiky šramanů, hledajících spásu. Jeho cílem se stala střední cesta z utrpení pomíjivosti, která se vyhýbá extrémům světského života a odříkání.


Probuzení


Šramana, hledající spásu, žil pro okamžik, kdy by se mohl cítit vysvobozen ze znovuzrozování a kdy by netrpěl pomíjivostí. Gautamovo objevení střední cesty je probuzením, on sám je od té doby nazýván probuzeným (Buddhou), slovem, které naznačuje, že se pozvedl ze snové existence člověka, potácejícího se v radosti a bídě pomíjivosti.

K probuzení prý dospěl Gautama během jednoho dne. Během doby svého hledání putoval Gautama v zemi Magadha z místa na místo a došel až do blízkosti pevnosti Uruvéla. Tam jsem viděl pěkné místo, klidný háj s průzračnou řekou, vhodnou ke koupání. Zastavil se u řeky Néraňdžará v okolí dnešní vesnice Bódhgaja, vychrtlý půstem a konfrontován se smrtí. Líčení perzonifikuje smrt jako Máru („smrt“), postavu, která žárlivě střeží, aby jí bytosti zůstaly podrobeny v koloběhu znovuzrozování (samutpáda). Jak Gautama uvádí, Mára k němu hovořil: „Hubeně a ošklivě vypadáš, blízko smrti. Tisíce tvých částí je již mrtvých, jen jedna ještě žije.“ Mára se nabídl, že jej ušetří, když se vzdá svého úsilí, ale Gautama vytrval v hledání východiska z koloběhu zrození a smrti. Když Mára ustoupil, poznal Gautama, že celé sebetrýznění nevedlo k ničemu. Ptal se, zda je snad ještě jiná cesta, a nalezl odpověď ve vzpomínce na zážitek z mládí. Příhoda, na kterou si vzpomněl, hrála pravděpodobně důležitou roli v jeho vývoji k cestě šramany: Když byl můj otec Šákja zaměstnán, seděl jsem v chladivém stínu jambovníku. Daleko od žádostí, daleko od nespásných věcí dosáhl jsem prvního pohroužení (…) spočívajícího v radosti a štěstí (…). V důsledku této vzpomínky jsem věděl: Toto je skutečná cesta k probuzení.

Tak se ukázala alternativa askeze, jež vedla k rozhodnutí přerušit půst. Gautama se hned posílil rýží s mlékem, kterou vyhublému asketovi nabídla okolojdoucí Sudžátá, žena z blízké vesnice. Se znovu nabytými silami se po zbytek dne zabýval novým způsobem cvičení, který mu naznačila jeho vzpomínka.

Uvolněná nálada zážitku z mládí byla v rozporu s dosavadním utrpením půstu a zadržováním dechu. Gautama, který žil s ideologií, že současné utrpení vede k budoucímu štěstí, nejprve pochyboval o cestě, spojené s radostnými vjemy. Bál se šťastného pocitu, ale nakonec jej akceptoval, protože v něm byl daleko od žádostí a nespásných věcí.

Mezi Gautamovou praxí po dobu šesti asketických let a cestou, kterou ukazovala vzpomínka, byl podstatný rozdíl. Nauky o vysvobození vyžadovaly namáhavou změnu přítomných podmínek člověka potlačením přirozených funkcí jako dýchání a přijímání potravy, disciplínu těla nebo navození výjimečných psychických stavů. Gautamův zážitek z mládí se proti tomu vyznačoval tím, že se nic neměnilo, o nic se neusilovalo. Bylo to prodlévání v chladivém stínu jambovníku, tedy na příjemném místě, daleko od žádostí, to znamená ve stavu štěstí bez přání. Gautama seděl, spokojen s tím, co právě bylo. Vnímal to, nic víc si nepřál, nechtěl nic měnit na momentální skutečnosti. Člověk se soustředí zcela na bezprostřední situaci, omezí se na prosté pozorování existence sebe sama, svého sezení, dýchání, okamžitého myšlení a cítění. Gautama se podle své vzpomínky pokusil opět vnímat tímto způsobem bez přání. Při tom došlo k vnitřnímu prožitku, který popsal jako proces čtyř vnorů (dhján).

 
 
Buddha starající se o nemocného mnicha

První vnor (dhjána), který odpovídal prožitku ze vzpomínky, byl stav bez žádosti, tedy bez přání změnit okamžik. Myšlenky se spojovaly s bezprostředním vnímáním: bylo-li předmětem vnímání dýchání, kroužily myšlenky okolo tohoto procesu a registrovaly jednotlivé nádechy a výdechy. Toto nenucené přijetí reflektování ve cvičení bylo nové. K asketické cestě patřilo zastavit vedle ostatních vnitřních funkcí také myšlení; Gautama uvádí o době svého hledání: Zatínal jsem zuby, tiskl jazyk na patro a zastavoval myšlení, potlačoval a dusil jsem jej. Pot se mi řinul s ramenou, jako by silný muž uchopil slabšího za hlavu a ramena. Na rozdíl od tohoto bolestivého postupu se v nové formě cvičení objevoval blažený tělesný pocit a radostné emoce.

Gautama pak zažil, jak se myšlení po nějaké době samo od sebe uklidnilo, když jej nechal v takovém tichém a soustředěném stavu. Dostavilo se vnitřní ztišení, nadále doprovázené pocitem štěstí a radosti. Toto označil jako druhý vnor.

Třetí vnor se vyznačuje vyrovnaností: setrvával v bdělosti k tomu, co se dělo. Nerušen myšlenkami nebo přáními, prostě vnímal. Radostné emoce při tom odezněly, zatímco tělesný pocit štěstí přetrvával.

Nakonec nechal za sebou také toto, aby ve čtvrtém vnoru zažil stav, který se vyznačoval pouze vyrovnaností a čistým bytím v přítomnosti: prostě vnímal, co je. Ani myšlenky, ani očekávání, ani zármutek, ani radost nekalily jeho vnímání okamžiku. Přes den se Gautama věnoval těmto pohroužením. Myšlení nebo pociťování štěstí, proti nimž jako asketa bojoval, aby se nevázal na svět a znovuzrození, se staly jeho motivujícími faktory. Postupně v průběhu pohroužení ztratily na významu a uvolnily místo soustředěnému stavu čistého pozorování. Večer si Gautama sedl se zkříženýma nohama pod strom a slíbil, že nevstane dřív, dokud nedosáhne vysvobození. Tu k němu ještě jednou přistoupil Mára, smrt. Na udivenou otázku, proč se jej Gautama nebojí, dostal odpověď, že díky dobrotivosti a jiným ctnostem, které Gautama praktikoval v minulém životě, je dnes statečný. Když Mára pochyboval a chtěl vědět, kdo by mohl tyto věci dosvědčit, řekl Gautama: Tato širá země ať je mým svědkem tím, že se zachvěje v šestkrát sedmi nárazech.

Na to se zvedlo dunivé zemětřesení. Tato legenda vedla k častému zobrazování Gautamy v umění: Pravicí se sedě dotýká země, kterou tak volá za svědka. Tradice vyzvedla mytickou zprávu o triumfu nad
Márou nad vyprávění o probuzení, protože vysvobození ze znovuzrozování znamená současně vítězství nad smrtí, která se jeví jako druhá stránka narození.

 
Čtvrtým vnorem získal Gautama schopnost být dokonale v přítomnosti, aniž by o to usiloval v myšlenkách nebo žádostech. Když nastala noc, soustředil se na výchozí bod všech nauk o vysvobození, na své zapletení do koloběhu znovuzrození a tak vyvolal probuzení. Tím, že nasměroval svou pozornost na zpřítomnění předešlých existencí, vstoupily postupně do jeho vědomí biografie minulých životů: Tam jsem žil v této rodině. To byl můj stav, povolání, štěstí a zármutek. To byla má smrt, a když jsem tam zemřel, zrodil jsem se opět zde. Nakonec si byl vědom statisíce předchozích životů a jeho vzpomínka sahala za počátek tohoto světa do dříve existujících světů. Viděl, že světy tak jako životy následují jeden za druhým v nekonečném zanikání a vznikání.

Pak se Gautama obrátil k zákonům znovuzrození. Pozoroval mizení a objevování bytostí, aby poznal, jak se bytosti, které v myšlenkách, slovech a činech jednaly špatně, (…) dostávají po smrti do dolního světa, zatímco těm, které konaly dobro, se dostalo příznivějšího znovuzrození. Gautama viděl, jak lidé svými činy (karmou) přispívají k průběhu vlastního osudu a podle toho jsou v koloběhu znovuzrozování podrobeni stálému vzestupu a sestupu. Nakonec Gautama namířil svou pozornost na vystoupení z koloběhu znovuzrození, na zničení zákalů, jak to označoval v džinistické terminologii. Džinisté vysvětlovali vztah trvalého džívy k pomíjivým tělům tak, že do džívy vtékají během tělesných skutků jemné materiální substance, které ho vážou k světu. Zničení těchto zákalů (ásrava) bylo proto osvobozením džívy ze znovuzrozování. Gautama se již vzdal úsilí zastavit vlivy potlačením činů. Překonal znovuzrození poznáním pravdy. Tradiční buddhistické texty hovoří o čtyřech ušlechtilých pravdách jako esenci Gautamovy nauky: Toto je strast, toto je vznik strasti, toto je zánik strasti, toto je stezka, vedoucí k zániku strasti. Idea, že bezprostřední a soustředěné pozorování věci odhalí skryté podmínky a principy, se stala základním názorem buddhismu. Když poznal život jako sled narození a smrti, zákony, které jsou jeho základem a východiskem, Gautama věděl: Koloběh znovuzrození je ukončen.

Nápadné na líčení probuzení je to, že zde nenalezneme ani slovo o osvobození džívy nebo átmana ze znovuzrozování. Neznamená to, že by byl Gautama objevil za pomíjivým světem něco trvalého. Právě pomíjivost tvořila obsah probuzení, proces znovuzrození, zanikání a vznikání světů. Ani čtyři ušlechtilé pravdy jako cesta ze znovuzrození a cíl nehovoří o nalezení něčeho trvalého, nýbrž o zániku strasti. Tak se zásadně lišila nejen cesta, kterou Gautama zvolil, nýbrž i její cíl od jiných indických učitelů vysvobození.

Po sedm dnů, které následovaly po probuzení, zvažoval Gautama, co prožil. Našel nový výklad znovuzrození, který odpovídal jeho nové zkušenosti: nikoli neproměnný džíva nebo átman putuje v různých tělech smrtí a zrozením, spíše proces bytí bez začátku a bez konce přináší stále nové tvary. To, co spojuje za sebou následující životy, není neměnná podstata, nýbrž nepřerušované plynutí, v němž vzniká jedna pomíjivá bytost za druhou. Vznik a zánik tvarů přitom není svévolný; uskutečňuje se podle zákonitosti, že kvalita přítomných činů (karma) formuje činy budoucího života. Tyto souvislosti shrnul Gautama v noci sedmého dne po probuzení do poučky o závislém vznikání, do svého vysvětlení procesu znovuzrozování, které se stalo jádrem filosofického učení buddhismu.

 
                                                             
Buddha Šákjamuni

Druhý týden po probuzení šel kolem bráhman. Gautama jej poučil o tom, co činí z člověka pravého bráhmana, totiž nikoliv narození v kastě, nýbrž překonání špatného v sobě. Zdá se, jako by tím chtěla tradice ve zprávě o probuzení nechat zaznít vůdčí myšlenku dalšího Gautamova působení: Neplatí výsada narození, nýbrž jen vlastní úsilí.

Třetí týden nepřetržitě pršelo. Gautama seděl v dešti a větru. Ale mýtus ukazuje, jak ruch světa nemůže Buddhu vyrušit: Mučalinda, král Nágů, přírodních duchů s hadí podobou, chránil Gautamu před přívalem vody. Oblíbeným prvkem buddhistického umění se stal motiv, jak král Nágů s korunou svých sedmi hlav zaštiťuje Gautamu.

Po bouřce přišla po cestě obchodní karavana. Dva obchodníci, Trápusa a Bhallika, nabídli Gautamovi své nejlepší jídlo, aby se posílil. Jeho osobnost na ně tak zapůsobila, že dříve, než putovali dál, se prohlásili spontánně za jeho žáky. Gautama až dosud nemyslel na to, že by své poznatky sdílel s jinými. Avšak setkání s obchodníky přineslo otázku, zda by měl objevené předávat dál. Pochyboval, zda by byly jeho zkušenosti srozumitelné ostatním: Kdybych hlásal nauku a nebyl bych pochopen, přineslo by mi to (nesmyslnou) námahu a vysílení.

Bráhma Svajampati, mocný bůh, vnímal ve svém nebeském světě tyto myšlenky a zjevil se před Gautamou „s rychlostí, s jakou silný muž natáhne svou paži.“

V gestu hluboké úcty obnažil bůh rameno, poklekl a prosil Gautamu, aby zvěstoval svou nauku. I kdyby mělo být jen malé množství těch, kteří by porozuměli, měl by to učinit kvůli nim. Tato epizoda dokumentuje Gautamův názor, že bohové jsou jen pomíjivé bytosti
v koloběhu
znovuzrození, i když jejich moc je větší a jejich život delší než moc a život člověka. Protože Buddha se dostal nad vznikání a zanikání, je uctíván jako „učitel bohů a lidí“. Gautama vyhověl prosbě boha výrokem: Brána nesmrtelného budiž otevřena, kdo má uši, slyš a důvěřuj!

 
Své poznatky chtěl sdělit nejprve bývalým učitelům Árádovi Kálámovi a Udrakovi Rámaputrovi, ale bohové jej zpravili, že oba již zemřeli. Rozhodl se tedy, že půjde do Benaresu, aby našel pět druhů, kteří ho před měsícem opustili. Na cestě jej potkal Upaga, asketický šramana, který se ohromeně zeptal: „Tvé rysy září jasným klidem. (…) Kdo byl tvůj mistr, jehož nauku následuješ?“ Když Gautama odpověděl, že on sám našel cestu k probuzení a nikdo na Zemi a mezi bohy se mu nevyrovná, bylo to pro asketu zřejmě příliš. Potřásl hlavou a šel svou cestou. Epizoda poukazuje na neporozumění, na které musely Gautamovy nové poznatky narazit v kruzích tradičních šramanů.

V Gazelím parku Isipataně, dnes Sárnáth, u Benaresu, našel svých pět bývalých druhů. Když ho z dálky viděli, domluvili se, že Gautamu, který se přestal postit, nijak úctyhodně nepřivítají. Ale když přišel blíž, nabídli mu přece jen místo k sezení a vodu. Sled slov, která k nim promluvil, slouží buddhistickému podání jako základ tradice. Gautama vycházel ze společné minulosti, aby objasnil, že předtím praktikovaná askeze byla stejně extrémní jako život pro požitky, který šramana opustil. Gautama vysvětlil svým posluchačům střední cestu ve formě ušlechtilé osmidílné stezky, praxe, která obsahuje všechny oblasti života a zahrnuje prvky pochopení, myšlení, řeč, jednání, život, snažení, bdělost, soustředění. Tuto stezku označil za čtvrtou z ušlechtilých pravd, kterou nalezl v poslední fázi probuzení. První pravda popisuje existenciální situaci člověka: zrození, stárnutí, nemoc, umírání jsou utrpení; zármutek, nářek, bolest, nespokojenost a neklid jsou utrpení; spojení s nemilým, oddělení od milého jsou utrpení (…).

Druhá pravda se táže po vzniku utrpení: Je to ona žízeň, jež vede k novému zrození, provázena potěšením a chtíčem, tu a tam se z něčeho těšící, totiž žízeň po smyslové radosti, žízeň po životě (…). Toto je (třetí) ušlechtilá pravda o zániku utrpení: Je to zánik žízně jejím dokonalým zničením. To se uskuteční pomocí osmidílné stezky.

Po ukončení Gautamova prvního přednesu (dharmačakrapavatana sútra - sútra o roztočení kola nauky) jeho bývalým pěti společníkům dosáhl Kaundija prvního stupně probuzení, později ho následovali i ostatní čtyři asketi. Stali se tak základem mnišského společenství (sanghy). Vznešené učení bylo předáno, roztočilo se kolo (čakra) nauky (dharma).

Učitel bohů a lidí


V prvních týdnech po probuzení se sotva dalo tušit, že z malé družiny šramany Gautamy v Gazelím parku Isipataně vzejde hnutí se světovým ohlasem. Ale příběhy vyprávějí, jak Gautama získal Trápusu, Bhalliku a pět šramanů a co bylo typické pro budoucí úspěchy: jeho učitelská činnost a vynikající argumentování k němu přiváděly další stoupence. Stěží se najde téma, kterého by se Gautama za 45 let mezi probuzením a svou smrtí nedotkl. Šramani v bezdomoví jej viděli především jako učitele vysvobození, který svými pokyny ke cvičení pohroužení ukazoval východisko z koloběhu znovuzrození. Ale tím se jeho působení nevyčerpalo. Sloužil lidem všech vrstev jako rádce, který se zabýval všemi myslitelnými tématy od povinností vladaře přes zákonitosti světových dějin až po chování v manželství a rodině, od správného zacházení s majetkem přes světy bohů až po čištění zubů.

Gautamovo putování a vykládání jeho nauky, jež trvalo dlouhá desetiletí, nezůstalo bez následků na jeho zdraví. V osmdesátém roce života byla nastupující slabost stále více patrná. Po jídle u svého stoupence, kováře Čundy, Gautama těžce onemocněl. Silné bolesti snášel s jasným vědomím a nenechal jimi ovlivnit svou mysl.

V háji u Kušinagarí si Gautama nechal zřídit místo, kde chtěl zemřít a lehl si „s jasným vědomím na pravý bok, podoben lvu, s jednou nohou přes druhou.“ Gautamův přítel Ánanda byl hluboce sklíčený a plakal. Gautama ho však těšil těmito slovy: Ánando, nebuď smutný, nenaříkej, již dříve jsem přece řekl, že vše, co je člověku drahé a milé, musí zaniknout, musí ustat, nemůže přetrvat na věky. Jak by se mohlo stát, že by se to, co vzniklo, co povstalo, nerozpadlo? To není možné.

Po Gautamově smrti bylo jeho tělo spáleno na hranici a po spálení mrtvoly došlo ke sporu mezi delegacemi různých států, které mezitím dorazily. Každá z nich vznesla nárok na relikvie v popelu, aby pro ně postavila pomník. Jeden z přítomných bráhmanů, Drona, mínil, že není správné přít se o kosti muže, který učil mírumilovnosti. Nakonec bylo rozhodnuto relikvie rozdělit a zřídit náhrobky (stúpy) na Gautamovu památku v různých krajích.


Buddha v jiných náboženstvích

 

Hinduismus

Podle Bhágavata purány 1. 3. 24 (Šrímad-Bhágavatam) je Buddha devátým avatárem Višnua, který chtěl odvrátit indický lid od tehdy velice oblíbených zvířecích obětí. Z toho důvodu učil o neubližování (ahimsa) živým tvorům (tento princip je znám již z upanišad). Totožnost tohoto Buddhy se Siddhárthou Gautamou je sporná. Pravděpodobnější je, že se jedná o Buddhu z některé z předchozích jug. Tato purána (2. 7. 37) uvádí ještě jednoho, dřívějšího Buddhu. Avatárů je podle ní (1. 3. 26) nekonečné množství a obdobné pojetí nekonečně mnoha Buddhů je známo z mahájány. Také mahájánová ikonografie je blízká védské (např. lotos, na kterém Buddhové sedí a který představuje jeho Šakti, viz mantra óm mani padmé húm). V Nepálu jsou ikonografie obou tradic téměř totožné.

Podobnost popisů Buddhy v buddhistických textech a Krišny v Bhagavadgítě neušla pozornosti učenců. K. N. Upadhyaya píše ve studii „The impact of the bhakti movement on the development of Mahayana Buddhism“: „Udivující svojí podobností s Bhagavad-gítou, samotná podoba a atmosféra, v níž se Buddha zjevuje v Sad dharma Pundaríce, je úžasně nadpřirozená. Tak jako kosmická podoba Krišny v Bhagavad-gítě je popisován jako ten, který vydává blyštivou záři oslňující nesmírný prostor od pekla po 18 000 oblastí Buddhů.“

Mnozí buddhisté, zvláště théravádoví, nepovažují Buddhu za Boha nebo vtělení nějakého božstva. Tento přístup hinduismu se někdy vykládá jako snaha absorbovat buddhismus, který získal v Indii významné postavení. Dašaratha džátaka však ztotožňuje Buddhu s Rámou, sedmým avatárem Višnua.

Úpadek buddhismu v Indii není přisuzován tomuto zahrnutí Buddhy mezi náboženské postavy hinduismu, ale šíření neduální védantové filosofie, která se mohla postavit jemné a propracované filosofii buddhismu.


Islám

Někteří muslimové věří, že Siddhártha Gautama je stejná osoba, která je popisována v Koránu jako Dhul-Kifl, že tedy Gautama byl prorokem islámu. Význam slova Dhul-Kifl je nejasný, ale podle tohoto názoru je možné jeho význam vyložit jako muž z Kifl. Kifl je přepis arabské výslovnosti slova Kapilavastu, což je město, kde Gautama žil do svých 29 let. Avšak převládajícím názorem je, že Dhul-Kifl byla osoba odlišná od Siddhárthy Gautamy a že se vůbec nejednalo o proroka, nebo Dhul-Kifl byl prorok v Bibli nazývaný jako Ezechiel.
 
Buddhismus
 
Gautama Buddha, zakladatel buddhismu

Buddhismus je duchovně-filosofický systém, původem z indického subkontinentu, jehož základ vytvořil Siddhárta Gautama, běžně známý jako Buddha, což znamená „osvícený“. Buddha žil a učil v severovýchodní Indii někdy mezi 6. a 4. stoletím př. n. l. Buddhisté jej respektují jako svého probuzeného či osvíceného učitele, který s nimi sdílel svůj vhled jak pomoci cítícím bytostem zbavit se svého utrpení. Na rozdíl od hinduismu tak můžeme identifikovat jeho konkrétní počátek.
Ačkoliv buddhismus zůstává stále nejrozšířenější v Asii, jeho jednotlivé školy můžete dnes nalézt na celém světě. Odhady celosvětového počtu buddhistů se navzájem velmi liší podle toho, jak je pojem buddhista definován. Odhady se pohybují mezi 350 milióny až 1,5 miliardou lidí, kde dnes nejčastěji akceptovaným rozpětím je 350 - 550 miliónů.

Buddhismus bývá označován jako ateistické náboženství, ačkoli se v buddhistických textech objevují božstva - bytosti, žijící ve vyšších dimenzích existence. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tato božstva považována za běžné smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé nebo zvířata, pouze je převyšují svými schopnostmi a dlouhověkostí.

Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy.

 
Mezi ostatními náboženstvími a filosofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. 

Neřadí se ani k:
  • eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („Nope“), která po smrti přetrvává, ani k
  • nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („“), která se smrtí zaniká.

Místo toho tvrdí, že nelze nalézt žádnou entitu, s níž bychom se mohli identifikovat jako s „já“ (anátman), a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou mylným důsledkem nevědomosti.

K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana - učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö - náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao - Buddhovo učení, v Japonsku bukkjó - Buddhovo učení, či méně často bucudó - Buddhova cesta. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nesdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Budhism (Dějiny a učení buddhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženstvím, aby odvrátili útoky křesťanských misionářů a koloniálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott.
 
 
Buddha (Borobudur, Jáva, Indonésie)

 
Základní myšlenky buddhismu

Osvobození od utrpení
Učení Gautama Buddhy bylo motivováno úsilím o vysvobození bytostí z utrpení z nekonečného koloběhu zrození a smrti. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, blažený život. Vždy šlo o vysvobození z nevědomého egoismu: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí osvobození.

Osobní zkušenost
Buddha se distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o smyslu a podstatě světa. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě, a pak se dostávají do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka iluzorní a je jen promarněným časem.

Kdo o tom přemýšlí, je uvězněn v kleci svých názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: „Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení (…) a jaký přesně je hrot šípu.“ Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zemře v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k osvobození, a místo ní intelektuálně spekuluje o podstatě věcí.

Buddha neodpovídal těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice intelektuálního poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své výroky chápal pouze jako prostředek na cestě k probuzení. Srovnával je s vorem, který slouží pouze k převozu přes řeku, ale nemá žádný smysl sám o sobě.

Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všeho existujícího; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka:
  1. Všechny jevy jsou pomíjivé,
  2. Všechny jevy přinášejí utrpení,
  3. Veškeré bytí je iluzorní jako sen.

Buddha radil těm, kdo hledají, aby nepřijímali nic jen na základě slepé víry či autority druhého, nýbrž aby sami hledali a usuzovali, zda daná věc odpovídá nebo neodpovídá jejich nejniternější zkušenosti.

Iluzornost „já“ Jelikož všechny jevy jsou iluzorní stejně jako sen, jsou také pomíjivé jako sen. Proto bylo pro Buddhu důležité vymanit se z neustálého koloběhu iluzorní existence, který je ve své podstatě strastiplný, jelikož vše budeme muset jednoho dne opustit. Zastavení koloběhu neustálého znovuzrozování se nazývá nirvána. Původní význam tohoto slova neznamenal věčnou blaženost ve smyslu křesťanského chápání tohoto slova, ale pouze stav, kdy člověk realizoval poznání neskutečnosti svého iluzorního „já“ a tak se zbavil utrpení, které s sebou přinášelo nekonečné putování dualismem samsáry (= „já“ jsem).

Nirvána je tedy konečným cílem všech buddhistů, přesto Buddha neučil všechny své stoupence, jak dosáhnout okamžitého vysvobození, jelikož každý není na tuto cestu připraven. Vyjadřoval se proto k mnoha aspektům tehdejšího života.

V buddhistických textech můžeme najít návody, jak dosáhnout štěstí v tomto životě, co dělat pro lepší budoucí zrození, jak se správně chovat k manželce či manželovi a udržet si tak šťastný partnerský život v tomto i budoucím životě, jak si zachovat dobré přátele, jak si udržet bohatství, atd.


Cesta k probuzení
Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou bdělou pozornost a pravé soustředění. Podle theravádových škol vede osmidílná stezka dle ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahata. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před zrozením ve světech pod lidskou úrovní existence, tedy ve světech intenzivního utrpení. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světů zvaných „čistá území“, kde uskuteční nirvánu. Arahat dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahatem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha (bhikšu), který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem.

Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední
z tzv. „Čtyř vznešených pravd“, které lze považovat za základ filosofie buddhismu.


Čtyři vznešené pravdy jsou:
  1. Existuje utrpení
  2. Existuje příčina utrpení
  3. Utrpení je možné ukončit
  4. Existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka).
Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší.

Pravidla pro všechny stoupence zahrnují:
  • zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
  • zdržet se braní věcí co nejsou dávány (nekrást)
  • zdržet se nesprávného sexuálního chování
  • zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat, nemluvit zbytečně...)
  • zdržet se zneužívání omamných prostředků
Formulace i počet základních pravidel se může v jednotlivých školách lišit, ale v podstatě se vždy jedná o rozvedení nebo přizpůsobení novým podmínkám výše vyjmenovaných základních zásad, proto lze říci, že těchto pět pravidel tvoří jakési základní životní zásady každého buddhisty.

Co se omamných prostředků týče - samotné užití drogy je karmicky neutrální čin. Není to tedy nic negativního samo o sobě a jejich občasné užívání nutně nemusí představovat výraznější překážku na cestě k osvobození. Buddha toto pravidlo ustanovil zejména proto, že zneužívání těchto látek může posilovat pouta, které vážou bytost k samsáře (smyslová touha, žádostivost po jemnohmotné skutečnosti).

Členění buddhistického učení
Členění na hínajánu, mahájánu a vadžrajánu vychází z pozdější tradice buddhismu. Jediná starší buddhistická škola théraváda toto dělení nezná.

Théraváda
Théraváda neboli nauka starších je buddhistickou školou, podle tradice vzniklé po tzv. 1. Buddhovu otočení kola dharmy, která se opírá o Buddhovy rozpravy zachované v jazyce páli. Théraváda je jediná z tzv. starších škol, která se zachovala do dnešní doby. Théravádový buddhismus je dnes rozšířen především
v oblastech
Srí Lanky, Barmy, Laosu, Thajska a částí Vietnamu a Malajsie. Mahájána a vadžrajána označují někdy théravádu jako hínajánu, což je značně problematické. Termín hínajána byl poprvé použit na buddhistickém koncilu svolaném indickým králem Kaniškou v první polovině 2. století. V této době však théraváda už na indickém subkontinentu nepůsobila, takže théravádoví mniši se nemohli koncilu účastnit a být tak označeni za stoupence hínajány. I z hlediska nauky je řazení théravády do hínajány sporné, jelikož théraváda uznává tzv. cestu bódhisattvy a není neobvyklé, že i stoupenci théravády někdy skládají slib bódhisattvy.

Hínajána
Hínajána neboli malý vůz, bylo původně posměšné označení, kterým se začali v mahájánových textech označovat stoupenci tzv. starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. V současnosti existuje jediná hínajánová škola, théraváda. Podle vadžrajánových textů je hínajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni - základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle vadžrajány stoupenci tohoto směru jsou vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Hinajána se vnitřně člení na učení Šravaků a učení Pratjéka Buddhů.

 
Mahájána
Mahájána, doslova velký vůz, je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 2. Buddhovu otočení kola dharmy, podle některých mahájánových škol i po 3. otočením kola dharmy. Dle legendy se jednalo o tak hluboké učení, že nemohlo být pochopeno v Buddhově době, bylo proto uchováno v říši nágů, odkud jej později Nágárdžuna vynesl na zemský povrch. Podle většiny buddhistických badatelů začala mahájána vznikat někdy kolem 1. století našeho letopočtu.

Mahájána zdůrazňuje ideál bódhisattvy, který se sice vyskytoval ve starších školách buddhismu, ale nebyl považován za všeobecně dosažitelný cíl. Osoba, která se rozhodne vydat na cestu bódhisattvy, se vzdává možnosti realizace probuzení podle théravádoveho pojetí a vydává se na dlouhou cestu směřující k realizaci tzv. nejvyššího dokonalého probuzení (sa samjak-sambódhi) - probuzení dokonalého buddhy (sa samjak-sambuddha), které je možné dosáhnout od kompletního rozvoje cesty nahromadění i ve svém nynějším životě. Po dosažení tohoto cíle tak bude moci vyučovat dharmu v různých světech anebo na zemi v době, kdy byla zapomenuta a pomoci tím nespočtu bytostem k probuzení. Na rozdíl od starších škol mahájána začala tvrdit, že takový závazek by měl na sebe vzít každý následovník Buddhy a ne jen několik silně odhodlaných jedinců.

V mahájáně byly rozpracovány jednotlivé stupně pokroku, kterými bódhisattva na své cestě prochází. Bódhisattvům na vyšších stupních začaly být přisuzovány výjimečné schopnosti včetně schopnosti vyučovat dharmu. Dle tradiční představy si bódhisattva na vyšším stupni rozvoje udržuje jakési „éterické“ tělo (sa sambhógakája), jehož prostřednictvím je schopen pomáhat nespočtu bytostí.

V mahájaně tak vystupuje obrovské množství bódhisattvů, ke kterým je možno se obracet s nejrůznějšími prosbami.


Součástí mahájány je i zenový buddhismus, ačkoliv se spíše jedná o samostatnou školu, které sice vychází z mahájánových súter, ale má vlastní velice specifický negraduální systém výuky. Mahájánový buddhismus je dnes praktikován především v Číně, Japonsku, Koreji a větší části Vietnamu.

 
Vadžrajána

 
 
Tradiční tibetská thangka zobrazující kolo života

Vadžrajána doslova „nezničitelné vozidlo“. Někdy se používá výraz tantrajána, mantrajána, je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 3. Buddhovu otočení kola dharmy. Forma buddhismu spojována především s tibetským buddhismem. Používá všech metod předchozích směrů, ale navíc ještě speciálních praxí spojených s realizací skutečné podstaty a recitací manter. Nejvyšší učení vadžrajány je skryto v „posvátných“ textech (buddhistických tantrách). Nezbytným předpokladem je 'abhišeka / transmise od realizovaného učitele, který uvede žáka na přímou cestu k probuzení. Vadžrajána se vnitřně člení na vnější tantry (Krija Tantra, Charja Tantra, Joga Tantra) a vnitřní tantry (Mahajoga, Anujoga, Atijoga).

Základem vadžrajánového buddhismu je využití všech možných nástrojů na cestě
k
probuzení. Vadžrajána sama sebe považuje za nejvyšší učení a tvrdí, že její metody vedou nejrychleji k realizaci stavu buddhy. Dle vadžrajánového pojetí se u ostatních výše zmíněných směrů jedná o tzv. pomalejší hromadění příčin (smysluplné jednání, pozitivní činy apod.), zatímco sama se označuje za tzv. cestu plodu. To znamená, že praktikující se identifikují přímo se svou skutečnou podstatou a díky spojením s učitelem (tib. láma) by měli realizovat osvícení tím nejrychlejším možným způsobem.

Dnes je praktikována především na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolsku a některých částí Indie, Číny a Japonska. V současnosti se rychle rozšiřuje zejména na Západě (prakticky celá Evropa i Amerika), za nejrozšířenější lze považovat školy Karma Kagjü a učení dzogčhenu školy Ňingmapa. Vadžrajánová tradice, jejímž zakladatelem je Gautama Buddha a později také Garab Dordže, byla díky Guru rinpočemu zavedena do Tibetu. Zdrojem nauk jsou také kraje severního Pákistánu, pověstmi opředená Odijána, království stovek klášterů v údolí řeky Svat. Zde se buddhismus rozvíjel od 3 stol. př. n. l. po středověký útok Mahmúda z Ghazny. Za tohoto muslimského vpádu bylo zdejší obyvatelstvo zdecimováno, kláštery pobořeny a území Svátu se stalo divokým krajem.

Dějiny buddhismu

Dějiny buddhismu lze orientačně rozdělit do čtyř fází:
  1. Období Buddhova života (přibližně pol. 6. století př. n. l. - pol. 5. století př. n. l.)
  2. Doba štěpení na různé školy (od pol. 4. století př. n. l.)
  3. Vznik a působení mahájány (od 1. století)
  4. Nástup tantrismu (po 7. století)
Období Buddhova života
Je pravděpodobné, že Buddha a jeho následovníci začínali jako skupina potulných asketů, avšak brzy se jim začaly stavět přístřešky, z nichž se některé postupně proměnily v kláštery. Dokud zde byl Buddha, jeho žáci se na něj obraceli s prosbami o řešení sporů a nejasností. Avšak již za Buddhova života se objevovaly mezi jeho žáky četné spory, které naplno propukly až po jeho smrti.

Štěpení do škol
Když Buddha zemřel, bylo třeba nějakým způsobem utřídit jeho nauku. Podle tradice se již následujícího roku po Buddhově smrti (tedy kolem roku 483 př. n. l.) konal v Rádžargze první buddhistický koncil, na němž došlo k sestavení mnišských pravidel a recitovaly se na něm Buddhovy rozpravy. Z historického hlediska však tento koncil zůstává nejistý. Podle tradice tak již na tomto mnišském shromáždění vznikly dvě ze tří sbírek buddhistického kánonu (p. tipitaka; sa. tripitaka), a to vinajapitaka a suttapitaka. Avšak podle théravádové tradice již zde vznikl třetí oddíl tipitaky, abhidhammapitaka. Z následujícího období se nedochovaly téměř žádné informace, avšak přibližně po sto letech se měl ve Vaišálí pořádat další koncil, který se již neobešel bez vážných sporů. Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel a koncil v čele s radou starších rozhodl, že mnišská nařízení se musí přísně dodržovat. Skupina mnichů v čele s vaišálskými mnichy toto rozhodnutí odmítla přijmout a založili vlastní shromáždění, na kterém pozměnili kánon a přidali k němu i některé další texty. Tato skupina mnichů se později označila jako mahásánghika (dosl. „velká sangha“), aby se odlišila od ostatních mnichů, které se začalo říkat théraváda (sa. sthaviraváda).

Jakmile se od mnišské obce odtrhla první hnutí mnichů, dala tím podnět k osamostatnění se dalším skupinám. Za dalších přibližně dvě stě let se konal v pořadí třetí buddhistický koncil, který se měl zabývat otázkou, jak rozpoznat arhata. Jelikož tento koncil svolali mahásanghikové, théravádinové jej odmítli uznat a za třetí buddhistický koncil považují setkání mnichů v cejlonské Patáliputře kolem roku 244 př. n. l. Na rozdíl od prvních dvou koncilů o třetím koncilu nejsou záznamy ve vinajapitace. Kolem roku 140 př. n. l. vznikla další škola s názvem vátsiputríja, jejíž zakladatel Vátsiputra začal tvrdit, že existuje samostatná duše, nezávislá na pěti složkách lidské existence. Následovalo další štěpení do desítek různých škol, které jsou však dnes všechny zaniklé.

Zakladatel indické dynastie Maurjů král Ašóka (300 př. n. l. - 232 př. n. l.) přijal buddhismus za svůj a začal vysílat buddhistické misie mimo jiné do Baktrie a na Cejlon. Zejména úspěch misie na Cejlonu byl ohromující, jelikož se tam buddhismus udržel dodnes.

Nástup mahájány
Přibližně okolo 1. století př. n. l. se začíná objevovat mezi stoupenci Buddhovy nauky nový směr myšlení, jehož stoupenci ho později začnou nazývat mahájána (velké vozidlo). Tehdy také vznikl pojem hínajána, jehož autoři byli stoupenci mahájánového směru a který sloužil k označení všeho buddhistického učení, které nebylo mahájánou, což z něj dělá slovo pejorativního charakteru. Společně s mahájánou se začíná objevovat i nový druh buddhistických textů, tzv. pradžňápáramitové sútry.

Ve 2. století př. n. l. začal působit filosof Nágárdžuna, který založil školu Mádhjamika a sesystematizoval nauku, s jakou přišla pradžňápáramitová literatura. Začaly vznikat i další mahájánové školy, jako byla Škola prázdnoty, apod. Jak mahájánový, tak théravádový proud se začal šířit svým směrem. Mahájána se začala šířit na sever do Nepálu, Mongolska, Číny, Koreje a odtud do Japonska; théravádové učení se rozšířilo spíše do jižních oblastí.

Buddhismus v Česku
Mnoho buddhistů v České republice tvoří příslušníci vietnamské menšiny a většinou i čeští obyvatelé. V lednu 2008 si jejich komunita zřídila ve Varnsdorfu buddhistický chrám. V ČR také existuje 46 center (údaj 10/2008) Buddhismu Diamantové Cesty pod vedením 17. Karmapy Trinleye Thajeho Dordžeho a lamy Ole Nydahla, několik center Dzogčhenu a mnoho dalších skupin.

Významní buddhisté



Zen Buddhismus

 
Vlastnosti, které odlišují zen neboli Čhan od ostatních typů buddhismu, lze těžko slovně vyjádřit. I když slovo zen znamená dhjána, ostatní školy buddhismu kladou na meditaci stejný důraz jako zen, možná dokonce větší. Občas se zdá, že praktikování formální meditace není pro zen vůbec nezbytné. Zvláštní příchuť zenu může být snad nejlépe vyjádřena jako jistá přímost. V jiných školách buddhismu se probuzení zdá být čímsi vzdáleným. V zenu máme pocit, že probuzení je něčím zcela přirozeným, něčím překvapivě samozřejmým, k čemu může dojít v kterémkoliv okamžiku. Zen je též přímý ve svém způsobu výuky, neboť směřuje přímo a otevřeně k pravdě a nepohrává si se symboly.

Pro zen je charakteristické okamžité probuzení bez nutnosti projít přípravnými stádii. Tento princip existoval i v Indii - Lankávatára sútra uvádí, že existuje jak postupný, tak náhlý způsob probuzení, v prvním případě cestou vyčišťování zkažených výronů či projekcí mysli, ve druhém případě cestou okamžitého obrácení do hlubin vědomí, čímž dojde k odvržení dualistických představ. Ve Vadžrakčediká sútře se praví, že dosáhnout probuzení znamená nedosáhnout vlastně ničeho. Jinak řečeno, pokud je nirvána skutečně teď a tady, takže hledat ji znamená ztratit ji, je stěží možné dospívat k tomuto uvědomění postupně. Člověk to musí nahlédnout v přítomném okamžiku přímo. Paralely k pořekadlům zenu lze vidět v tantrické písni mahásiddhy Sarahy z 10. století.

Vznik zenu se zdá být vysvětlen působením hlavních principů mahájánového buddhismu na taoismus a konfucianismus. Trendy blízké zenu se tak v Číně objevují téměř zároveň v době, kdy jsou zde k dispozici velké sútry mahájány. Podle tradičního příběhu zen přinesl do Číny indický mnich Bóddhidharma (japonsky Boddaidaruma, zkr. Daruma, v Číně Ta-mo) roku 520. Vědci mají dnes pochybnosti o pravdivosti této tradice. Příběh Bóddhidharmy je nejspíš zbožným výmyslem pozdější doby, kdy škola zen potřebovala historickou autoritu, která by podpořila její tvrzení, že její praxe je přímým přenosem zkušenosti od Buddhy samotného, tedy mimo sútry. V Číně zen prosperoval až do doby dynastie Ming 1368 - 1643, kdy začaly vznikat rozdíly mezi různými školami buddhismu.

Zen, jak se s ním dnes setkáváme v japonských klášterech školy Rinzai i škol Sótó, klade velký důraz na za-zen. Tomuto výcviku je věnováno mnoho hodin denně a velká důležitost se přikládá správnému držení těla a správnému dýchání. Praktikovat zen znamená provádět za-zen, k čemuž škola Rinzai přidává ještě sanzen - periodické návštěvy u roši, při kterých žák předkládá svoje řešení kóanu. Kóan (koan) je celkem krátký iracionální příběh, obsahující nelogickou hádanku.

Když se někdo nachází ve stavu, v němž není rušený myšlenkami, což je ryzí absolutní pravda, tak nemá vůbec žádnou potřebu nauky, metody či pravidel. V tomto bodě je nauka zenu velmi podobná dzogčhenu.

Zen (v čínštině čchan, ve vietnamštině thien, v korejštině sŏn, v sanskrtu dhjána) je označení pro odnož mahájánového buddhismu, vzniklou v 5. století v Číně. Podle tradičního příběhu přinesl zen do Číny indický mnich Bódhidharma roku 520, v Číně zen prosperoval až do doby dynastie Ming (13681643), kdy začaly vznikat rozdíly mezi různými školami buddhismu. Později se zen rozšířil do dalších zemí, zejména ve 12. a 13. století do Japonska. Sem přišel zen v podobě sekty Rinzai a sekty Sótó. Svou spontánností a přísností se škola Rinzai stala brzy náboženstvím samurajů a vedla ke „kultu válečníka“. Původně sanskrtský výraz dhjána (ध्यान), označující soustředěné spočívání, byl do čínštiny převzat v podobě čchan (meditace), z čehož se vyvinulo japonské čtení zen.

Rozdíly mezi tradičním buddhismem a zen-buddhismem

Stoupenci zenu často uvádějí mnoho odlišností zen-buddhismu od tzv. tradičních škol buddhismu, které je možné rozdělit na oblast teorie, morálky a praxe. Následující stručné shrnutí má nejen ukázat základní znaky, které zen odlišují od ostatních škol, ale i opačná stanoviska, která ukazují, že tvrzené rozdíly nemusí být vždy tak zásadní:

 
  • Rozdíl v chápání významu textů a formální učenosti: Stoupenci zenu často uvádí, že se jedná o učení předávané beze slov, přímo od mysli k mysli, respektive od srdce k srdci bez nutnosti znalosti a studia učených textů buddhismu. Tento přístup zenu pravděpodobně vznikl jako reakce na stavbu obrovských chrámů a svatyní plných soch a závěsných obrazů, kněžských rituálů, důrazu, jež byl kladen na přesnou znalost Buddhových slov a disputací o jejich významu. Na tyto skutečnosti vzniká zcela přirozená reakce vycházející z myšlenky, že není podstatné, co přesně Buddha řekl, protože smysl jeho slov se vztahuje k místu, času a úrovni jeho posluchačů. Nejdůležitější na celé nauce je ona osobní zkušenost získaná probuzením a s ní spojené vnímání skutečné podstaty světa kolem nás. Přesto však nelze tvrdit, že by dokonce i čínští patriarchové zenu opovrhovali buddhistickými texty a nabádali své žáky, aby se vyhýbali jejich studiu. Například už první čínský patriarcha zenu Bóddhidharma svému učedníkovi předal text Lankávatárasútry, která pak byla následně v zenových klášterech studována. Nebo z Tribunové sútry se dozvídáme, že v klášteře pátého patriarchy Chung-žena byla studována Diamantová sútra. Chung-žen údajně „nabádal laickou veřejnost i mnichy, aby recitovali tento spis, neboť to jim pomůže uvědomit si podstatu mysli a tak přímo dosáhnout buddhovství.“ Dógen, který přinesl Sótó zen z Číny do Japonska, byl autorem významného spisu Šóbó genzó, který je dodnes
    v japonských klášterech a zenových meditačních centrech studován.
 
  • Rozdíl v přijímání konvenční morálky: Jako další rozdíl mezi zenem a tzv. tradičními školami buddhismu je uváděno, že zenoví mistři se necítí být vázáni konvenční morálkou a je-li to účelné, jsou schopni porušit buddhistická pravidla, např. i dokonce zákaz zabíjet živé tvory, jak se traduje ve známém příběhu o mistru Nansenovi, který rozsekl rýčem kotě, když předtím pohrozil svým žákům, že tak učiní, jestliže mu nedají odpověď na jeho otázku ohledně absolutní skutečnosti. Je známo mnoho dalších příběhů, které mají ukázat nezávislost zenových mistrů na morálních normách, jež patří pouze do roviny konvenčního uvažování, kdežto v absolutní realitě mizí rozlišování mezi dobrem a zlem.
Na základě takovýchto informací se na západě rozšířily zkreslené představy o zenových mistrech, kteří sedí ve své chýši, popíjejí saké a utahují si ze svých žáků. Naopak v tradičních zenových klášterech vždy panovala velice přísná pravidla, celý den byl rozvržen na přesně stanovené časové okamžiky a žáci museli dodržovat každodenní rituály. Také není úplnou pravdou, že by příslušníci jiných škol, na rozdíl od stoupenců zenu, byli slepě závislí na pravidlech a vždy je dodržovali bez ohledu na konkrétní situaci. Například v mahájánových textech se vypráví o kapitánu, který byl nucen zabít člověka, aby zachránil před smrtí posádku své lodi. Když to v obavách sdělil Buddhovi, ten ho uklidnil, že se nedopustil špatného činu, protože i když zabil člověka, jednal s úmyslem zachránit životy ostatních spolucestujících. Nebo v textech théravády se vypráví příběh o nejmoudřejším Buddhově žáku Sáriputtovi, který dovedl k duchovnímu vhledu bývalého kata díky tomu, že ho před vyslechnutím učení uklidnil tvrzením, že nenese žádnou odpovědnost za smrt stovek lidí, které jako kat popravil.
 
Zafu – meditační podložka

 
  • Rozdíl v meditační praxi: Pokud se týče rozdílu v samotné praxi, asi nejmarkantnější bude u tzv. školy rinzai. Žák tu dostává za úkol vyřešit zdánlivě nesmyslnou hádanku (kóan), která nemá žádné racionální řešení. Adept se samozřejmě pokouší koán vyřešit pomocí konceptuálního myšlení, až konečně přijde okamžik, kdy se jeho navyklý způsob uvažování zlomí a adept obrátí svou pozornost k pravé podstatě své mysli. Tato praxe je pro zen velice specifická a asi těžko bychom hledali její obdobu u jiných škol. Naopak v tzv. sótó zenu se klade větší důraz na cvičení pozice vsedě – tzv. zazenu.
    Sótó zen se právě proto v oblasti meditační praxe velice podobá jiným směrům buddhismu, kde je vyučována klasická meditace vhledu (v sanskrtu
    vipašjaná, v páli vipassaná). Pro zen je také typické, že začátečníku nejsou dávány konkrétní, přesně popsané instrukce. Zenoví mistři neměli ve zvyku podávat přesné návody jak meditovat, nechávali na žáku, aby sám pochopil, co je pro něj nejvhodnější. V tomto přístupu se odráží čínský původ zenu, jelikož v Číně, na rozdíl od více racionálně založené Indie, byl vždy kladen velký důraz na intuici. Další zajímavé specifikum zenu například také spočívá v tom, že i když v klášterech ostatních směrů buddhismu mniši většinou nepracují,
    v zenu je společná práce (tzv.
    samu) běžnou součástí duchovní praxe.

Tradice Zenu
 
 
 
V této japonské kaligrafii Bóddhidharmy je psáno: „Zen ukazuje přímo na lidské srdce, podívej se do své přirozenosti a staň se Buddhou. Vytvořeno Hakuinem Ekaku (16851768).
Mistři raného zenu nezanechali žádné písemné záznamy, protože byli proti jakémukoli písemně předávanému vědění.

Vyznavači zenu zdůrazňují nalezení pravdy skrze „probuzení“. Nalezení pravdy probíhá formou meditace („zazen“), zpravidla vsedě. Všem školám je společné pohrdání studiem textů. Domnívali se, že Buddhova nauka v intelektuálních spekulacích je nepoznatelná a označovali kosmologie za nesmysl, který odvádí od „probuzení“. Podle jejich chápání má každý povahu Buddhy a může ji uskutečnit meditací a uvažováním o sobě.

Zen, jak se s ním dnes setkáváme v japonských klášterech školy Rinzai i školy Sótó, klade velký důraz na zazen. Tomuto výcviku je věnováno mnoho hodin denně a velká důležitost se přikládá správnému držení těla a správnému dýchání. Praktikovat zen znamená provádět za-zen, k čemuž škola Rinzai přidává ještě sanzen – periodické návštěvy u roši, při kterých žák předkládá svoje řešení koanu.

Paralely k pořekadlům zenu lze vidět v tantrické písni Sarahy z 10. století.

 
Píseň Sarahy
Jestliže je to již zjevné, k čemu meditace?
A jestliže je to skryté, měří člověk jenom temnotu.
Mantry a tantry, meditace a soustředění, to vše je jen záležitostí sebeklamu.
Neznečišťujte kontemplací myšlenku, která je ve své podstatě čistá, nýbrž přebývejte v blahu sebe samých a přestaňte s tím trápením.
Ať vidíte cokoliv, je to vpředu, vzadu, ve všech deseti směrech.
Právě dnes dopusťte, aby váš mistr učinil konec sebeklamu!
Přirozenost nebe je původně jasná, ale samým hledáním se pohled zatemní.


Seznam indických patriarchů zenu (dhjány)
  1. Šákjamuni Buddha
  2. Mahákášjapa
  3. Ánanda
  4. Šanavasin
  5. Upagupta
  6. Dhitika
  7. Mišaka
  8. Vasumitra
  9. Buddhanandi
  10. Buddhamitra
  11. Paršva
  12. Punjajaša
  13. Anabódhi
  14. Kipimala
  15. Nágárdžuna
  16. Kanadéva
  17. Ráhulabhadra
  18. Sanghanandi
  19. Sanghajathata
  20. Kumaralata
  21. Šajata
  22. Vasubandhu
  23. Manorata
  24. Haklénajaša
  25. Sinhabódhi
  26. Bašašita
  27. Punjamitra
  28. Pradžňadhara
  29. Bódhidharma

 
Seznam čínských patriarchů zenu (čchanu)

Tradičně je uváděno těchto 6 čínských patriarchů zenu:
  1. Bódhidharma (達摩, čín.: Ta-mo, (jap.: Daruma, だるま) okolo 440528
  2. Chuej-kche (Huike) (慧可, jap.: Daiso Eka) 487593
  3. Seng-cchan (Sengcan) (僧燦, jap.: Konči Sósan) ? – 606?
  4. Tao-sin (Daoxin) (道信, jap.: Dóšin) 580651
  5. Chung-žen (Hongren) (弘忍, jap.: Daiman Kónin nebo Gunin) 601674
  6. Chuej-neng (Huineng) (慧能, jap.: Daikan Enó) 638713 (šestý patriarcha čchanu podle tzv. jižní školy)
Šen-siou (Shenxiu) (jap.: Džinšú) 605 706 (šestý patriarcha čchanu podle tzv. severní školy)
 
 
Vstupní brána do zenového kláštera Eiheidži v Japonsku

 
Buddhistický symbolismus

Buddhistický symbolismus je značně propracovaný a díky velkému množství různých škol a směrů poměrně složitý. Gautama Buddha sice zemřel pravděpodobně v 5. století př. n. l., avšak první dochované buddhistické symboly pocházejí až ze 3. století př. n. l. Od 1. století pak byly symboly postupně nahrazovány zobrazeními Buddhy v antropomorfní podobě, avšak symboly tvoří dodnes důležitou součást buddhistické kultury.

V tibetském buddhismu patří k tradičnímu buddhistickému umění barevné svinovací malby zvané thangky. Ty jsou vyráběny často dlouholetě školenými mnichy a mají přesně stanovené proporce a danou symboliku. Většinou zobrazují výjevy ze života Buddhy, kolo života či některá z vadžrajánových jidamů jako jsou bódhisattvové, dharmapálové, apod.


Klasické symboly


Mezinárodní buddhistická vlajka
 

Zejména v tibetském buddhismu patří Osm šťastných symbolů mezi nejoblíbenější symboly vůbec. Jedná se o slunečník, zlaté ryby, číši s pokladem, lotos, pravotočivou ulitu, nekonečný uzel, praporec vítězství a kolo dharmy.

S těmito symboly se lze se v některých částech Asie setkat na zcela běžných místech, jako jsou bankovky apod.

Dalším důležitým buddhistickým symbolem je svastika. Většinou reprezentuje dharmu, Buddhovo učení. V čínském prostředí svastika bývá interpretována jako symbol věčnosti, která odpovídá duchu Buddhy, pročež někdy bývá zobrazována na prsou Buddhy.

V roce 1880 J. R. de Silva a plukovník Henry Steel Olcott vytvořili buddhistickou vlajku jako symbol znovuoživení buddhismu na Srí Lance. Na Světovém buddhistickém kongresu v roce 1952 byla přijata jako mezinárodní buddhistická vlajka. Plukovník Olcott vytvořil vlajku z pěti barev, o nichž se domníval, že začaly zářit z Buddhova těla po jeho duchovním probuzení. Svislé pruhy vlajky symbolizují barvy Buddhovy aury, které jsou popsány v pálijském kánonu.
 
 

Mudry


Mezinárodní buddhistická vlajka

Mudry neboli gesta, jsou častým prvkem u jednotlivých vyobrazení zejména bódhisatvů a buddhů. Tato gesta mohou být v zásadě dvojí: gesta tělem nebo rukou a prsty. Ve většině případů jsou však rukou a s pomocí prstů. Takových druhů muder, předváděných s pomocí rukou a prstů může být až několik desítek. Mezi nejznámější mudry patří bhúmisparšamudra, doslova „gesto dotyku země“, které použil Gautama Buddha, když byl na cestě k probuzení.
 

Atributy

Atributy hrají na různých ikonografických zobrazeních důležitou roli. Takovým atributem může být plamenný meč, který třímá bódhisattva Maňdžušrí a který slouží k rozsekávání nevědomosti a nevědomých. Důležitým a častým atributem bývá též např. vadžra symbolizující prázdnotu.
 


Lešanský Buddha, největší socha sedícího Buddhy na světě


Po celé Asii existují zástupy soch Buddhy, některé zobrazují Gautamu, jiné Vairóčanu, Šákjamuniho, nebo Maitréju. Většina jich je přímo obrovská, připomínající klasickou sochu Ježíše spasitele tyčící se na hoře nad Rio de Janeiro. Jednou takovou sochou je pozlacený sedící Buddha ve chrámu pod horou Bhutan. Zde střeží sto tisíc menších sošek pozlaceného Buddhy.

V Afgánistánském Bamjánu stály dvě obrovské sochy Buddhů Vairóčanu a Šákjamuniho. První měla 30 a druhá 50 metrů. Jednalo se 1400 let staré sochy. Bohužel se staly terčem vandalů a byly zcela zničeny. Velké sochy Buddhy najdeme i v Japonsku, kde se objevuje jedna z největších ve městě Ušiku. Ušiku Daibucu má neuvěřitelných 120 metrů a váží přes 4000 tun. Tato socha je třikrát větší a objemnější, než Socha Svobody. I v Číně se nachází mnoho Buddhových soch. V Ling Šan stojí 88 metrů vysoká a 400 tun těžká socha Gautamy.


 

Lešanský Buddha měří 71 metrů

Největším divem je však pro většinu návštěvníku velká socha nacházející se v provincii S'-čchuan poblíž města Lešan, od toho i její jméno Lešanský Buddha. Socha je vytesaná do skály a měří 71 metrů. Protože jde o sedícího Buddhu, jde o největší sochu sedícího Buddhy na světě. Tento kolos byl vytesán do hory Emejšan, což je jedna ze čtyř nejposvátnějších hor taoismu a buddhismu. Archeologické průzkumy naznačují, že byla socha vytesána někdy v období dynastie Tang, což bylo mezi 618 – 907 po Kristu.

Leshan Buddha Statue View.JPG
 
Dle dobových textů nechal sochu vystavět mnich Chaj Tchung. Chaj Tchung zorganizoval veřejnou sbírku na výstavbu sochy, ale nepodařilo se mu vybrat dostatek financí. Chaj Tchung byl tak oddán své práci, že se mu podařilo úřady přesvědčit, ať mu projekt schválí a výstavba zdárně započala. Chaj Tchung vybral soutok tří řek, aby Lešanský Buddha střežil projíždějící lodě před rozmary přírody. Šlo ale i o strategický počin, protože se tak mohlo Buddhistické učení šířit po lodních trasách. Samotná stavba trvala 90 let, mnoho let po Chaj Tchungově smrti, který byl práci zcela oddán až do své smrti. Celé dílo dokončili jeho dva žáci. Chaj Tchung myslel do budoucna, chtěl, aby socha přetrvala věky. Socha byla tedy schována pod dřevěný kryt a uvnitř byl vytvořen složitý drenážní systém na permanentní odvod vody. To mělo zabránit povětrnostním podmínkám v destrukci sochy. Jenže kryt byl za dynastie Juan odstraněn a drenážní vrstvy se časem zanesly. Proto začala socha na mnoha místech erodovat a praskat. Naštěstí byla zachráněna včasným zásahem restaurátorů. To, že vykonal Chaj Tchung dobrou práci dokazuje, že socha stojí
i po mnoha velkých zemětřeseních a povodních, které mnohokrát toto místo postihly.

Socha je na soutoku řek Min-ťiang, Ta-tu a Čching. Někteří se mylně domnívají, že jde o vyobrazení Buddhy Šákjamuniho, který by měl být dle legend zakladatelem Buddhismu, ale jde o bódhisattvu Maitréju, který je následovníkem Šákjamuniho. Podle tradice je to Buddha, který čeká na projevení. Na Maitréjův příchod věří všechny Buddhistické školy. Legenda praví, že Maitréja přijde na Zemi, až bude dharma zapomenuta, pak bude vyučovat o nejčistší dharmě. Jeho lze nalézt po celé Číně, kde jeho uctívání dosáhlo vrcholu mezi 4. – 7. stoletím. Buddha
z Lešan je však jeho nejmonumentálnějším a největším vyobrazením. Samotná hlava má skoro 15 metrů na výšku a 10 metrů na šířku, je tak detailní, že má přesně 1021 pramínků vlasů. O soše se traduje mýtus, že za ní je velké jeskyně a že dříve byl vstup do jeskyně možný přes Buddhův hrudník. Vstup byl, ale za dynastie Sung opatřen poklopem. Kolem sochy je mnoho výklenků, kde jsou sochy buddhistických osobností.

Hlava Lešanského Buddhy

Okolí hory Emejšan je protkáno nejen historií, ale i krásnou přírodou. Jsou zde ohromné lesy a pláně, kde žije na 3200 druhů ptactva, rostlin, hmyzu a plazů i savců. Žijí zde i ohrožené druhy, nebo endemity. Množství druhů je tu tak velké, že tvoří dokonce desetinu celkového počtu fauny a flory na čínském území. I člověk zde má dlouhou historii. Archeologové zde našli důkazy, že zde lidé žili již před 12 000 lety. Emejšan se zvedá z planiny jako obrovská tři kilometry vysoká věž. Obyvatelům připomínaly její dva vršky obočí a proto název Emej (obočí mladé ženy). Emejšan je pevně spjatá s Buddhismem. Podle jedné z legend sem přišel mnich po Hedvábné stezce z Indie. Hora jej tak uchvátila, že se rozhodl na ní vylézt. Jakmile tak učinil, prohlásil ji za nejkrásnější horu Číny. První Buddhistický chrám zde byl vystavěn již v prvním století po Kristu, jedná se tak o nejstarší buddhistický chrám v Číně. Jmenuje se Wannian a je zasvěcen bílému slonu a Puxianovi.
Na samotné hoře je 100 Buddhistických chrámů, to dělá z Emejšan jedno z nejdůležitějších středisek Buddhismu v Číně. V devátém století císař Zhao poručil buddhistickým mnichům, aby postavili chrámy na hoře Emejšan, když byly vystavěny, nechal tam poslat ty nejsvatější buddhistické texty. Také nechal do chrámu dovést Puxianovu sochu vážící přes 60 tun a měřící skoro 8 metrů. Ač šlo původně o Taoistické náboženské centrum, v období dynastie Ming byla většina Taoistických chrámů předělána na buddhistické.


Na vrcholku hory je mnoho krásných chrámů. Fuhu, neboli Svatyně skrčeného tygra je krásnou svatyní se sedmimetrovou měděnou pagodou, která je kolem dokola popsána buddhistickými texty a výjevy. Jiným významným chrámem je Chrám zlatého vršku. Jedná se o nejhonosnější stavbu na Emejšan. Musela být ale rekonstruována, protože jí většinu poničil požár. Chrám je obklopen zábradlím z mramoru a má krásnou glazurovanou podlahu. Zabírá úctyhodných 1700 metrů čtverečních. Na hoře je i mnoho legendárních míst. Například jezírko Xixiang.
Zde se podle legendy koupali sloni, jednoho dne sem přišel Puxian a vypustil svého slona s šesti kly do světa, aby šířil mezi Číňany Buddhismus. Na počest tohoto činu zde byla postavena svatyně.


Puxian, nebo častěji znám jako Samantabhadra, je bódhisattvou spojeným s cvičením a meditací. Samantabhadra stojí po boku Šákjamuniho a Maňdžušrího. Dle jedné z buddhistických tradic značí Maňdžušrí moudrost a Samantabhadra akci. O samotné hoře existuje mnoho legend. Některé o událostech, co se na ní staly a jiné o samotném jejím vzniku. Podle jednoho příběhu, byla před dávnými věky hora Emejšan jen velký, nevzhledný, šedý kámen. V její blízkosti žil kameník se svou ženou, nelíbil se mu pohled na prostou šedou skálu a tak se rozhodl ji opracovat
a zkrášlit si tak výhled.


Kameník požádal o pomoc bohy, vzal do ruky dláto a s pomocí božských sil opracoval kámen do podoby hory a uprostřed vytvořil hluboké údolí. Manželka hodila oblečení do oblak a vytvořila tak okolo vršků hory pestrobarevná oblaka. Jak látka klesala po hoře dolu, měnila se na stromy, rostliny, zvířata, prameny řek. Samotná hora se začala podobat obočí kameníkovy ženy. Podle jedné z buddhistických legend byla hora vysvěcena na jednu ze svatých hor buddhismu bohyní shovívavosti, která na vrcholu ve chrámu Guanxiang, provedla potřebné buddhistické obřady. Hora byla původně posvátným místem Taoistů, říkalo se jí Nebeská jeskyně a byla něčím jako částí taoistického ráje. To se mělo změnit, když se na hoře objevil obrovský had a začal ohrožovat taoistické kněží, ti museli požádat o pomoc buddhistické kolegy a společnými silami agresora udolali. Z vděku nechali předělat své chrámy na chrámy buddhistické.

S horou Emejšan je spojen i legendární Žlutý císař Taoismu. Ten měl podle jistých mýtů přijít od Modré řeky k hoře Emeišan. Ten navštívil v jeskyni devět starších. Hora byla v původní taoistické víře místem, kde se měli setkávat Nesmrtelní. Někteří historici věří, že za to může relativní odtrženost od světa a dostatek přírodních zdrojů, které z hory Emejšan dělají dokonalé místo pro mytické Nesmrtelné.

Hora Emejšan je známá i svým mystickým přírodním úkazem, který je znám jako Světlo Buddhy na Zlatém vršku. Pokud vyšplháte na horu za slunečného dne, kdy mlha obklopuje vrchol a slunce vytvoří duhu. Říká se, že uprostřed mlhy uvidíte stín jdoucího Buddhy. Tento úkaz již pozorovaly tisíce lidí. Dle pozorování se tento přírodní úkaz, tvořený lámáním paprsků skrze mlhu, dá pozorovat kolem 14 - 16 hodin.

Hora Emejšan i Lešanský Buddha jsou unikátní skvosty, které stojí za navštívení. Na rozdíl od jiných posvátných hor je Emejšan dobře přístupná a tak je vhodná i pro rodiny s dětmi, pokud však chce člověk naprosté bezpečí a pohodlnost, Emejšan disponuje lanovkou, která vede až na vrchol k mnoha buddhistickým chrámům. Jedná se o jednu z nejkrásnějších hor Číny s bohatou historií. Je zde možná spatřit mnoho cizokrajných živočichů, obzvláště pak velké množství opic.

Ty jsou zde považovány za posvátná zvířata a dokonale si zvykly na rušný život. Lidé si jich váží pro jejich hravou povahu, mnozí návštěvníci však varují, že si rády opice přivlastňují věci. Krom opic lze žije nepřeberné množství hmyzu a ptactva.

Na pozorování bohaté fauny a flory zde stojí klasické dřevěné altány, které jsou vkusně zabudované do přírodní scenérie. Hora tak nabídne úchvatný zážitek jak milovníkům přírody, tak i architektury i kultury Asie.


 

Posvátná hora Emejšan v Číně


 
 
 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3519 | 39%)
Ne (2705 | 30%)
Gaku-do je cesta, která vás naučí používat základní prvky sebeobrany, tuto cestu vám nabízím.........
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one