Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Trestní zákoník § 28, 29, 32

Okolnosti vylučující protiprávnost:

- krajní nouze dle § 28 tr. zákoníku
- podmínky nutné obrany dle § 29 tr. zákoníku
- svolení poškozeného dle § 30 tr. zákoníku
- přípustné riziko dle § 31 tr. zákoníku
- oprávněné použití zbraně dle § 32 tr. zákoníku


§ 28
Krajní nouze
(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

Shrnutí podmínek pro jednání v krajní nouzi:
Někdo (tedy kdokoliv) odvrací nebezpečí.
1. Nebezpečí hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem (osobě i věci).
2. Nebezpečí přímo hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem.
3. Nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak.
4. Způsobený následek je nižší než ten, který hrozil.


Nebezpečím se při tom rozumí ohrožení života, zdraví, majetku apod., avšak nemá charakter útoku trestně odpovědného člověka. Pramenem tohoto nebezpečí mohou být přírodní síly, nebezpečná lidská jednání (např. osoby mladší 15 let, choromyslné apod.), kolize povinností, napadení zvířetem, technické nedostatky. Zpravidla tedy nepůjde o odvracení trestného činu, ale o ochranu života, zdraví a majetku.

O jednání v krajní nouzi nepůjde tehdy, kdy se nejednalo o skutečné nebezpečí, toto nebezpečí nehrozilo přímo – bezprostředně, bylo jej možno za daných okolností odvrátit jinak a následek je stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Takový stav označujeme za překročení podmínek krajní nouze (exces).


§ 29
Nutná obrana


(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Z uvedeného vyplývá, že k jednání v nutné obraně je v zásadě oprávněn kdokoliv – útok tedy nemusí směřovat proti osobě těžící z tohoto institutu (pomoc někomu v obraně). Toto jednání musí vždy směřovat k ochraně společenského zájmu chráněného trestním zákonem. Jinými slovy nutná obrana směřuje proti útoku, který ohrožuje společenské vztahy mající povahu zájmů chráněných trestním zákonem.

Útok musí přímo hrozit nebo trvat. Z jednání útočníka a okolností události jednoznačně vyplývá, že útok bezprostředně nastane (útočník všemi svými vnějšími projevy dává najevo, že útok bude bezprostředně následovat). Není však nutno čekat, až útok nastane a útočník přímo zaútočí. Každá akce je rychlejší než reakce, proto při očekávání útočné iniciativy nastává riziko nevyblokování tohoto útoku.

Pro takovou situaci však nestačí pouhá výhružná gestikulace či plané vyhrožování – obrana tedy nesmí být předčasná. Ohrožené osobě musí být zcela jasné, že útok bude bez prodlení a určitě následovat. Přímo hrozící útok tedy nesmí být domnělý. Přímo hrozící útok je vždy vázán na vzdálenost ve vzájemném postavení.

Pro posouzení přímo hrozícího útoku je zásadní krácení vzdálenosti útočníkem směrem k obránci. O jednání v nutné obraně však nepůjde tam, kde útok již skončil a jednání napadeného vůči útočníkovi vykazuje znaky oplácení. Snaha vypořádat se s útočníkem po ukončení útoku není jednáním v nutné obraně, ale překročením jejích podmínek (exces).


Shrnutí podmínek pro jednání v nutné obraně:
1. Někdo (tedy kdokoliv) odvrací útok člověka.
2. Jedná se o útok na zájem chráněný trestním zákonem.
3. Útok přímo hrozí nebo trvá.
4. Obrana není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.


Důležité je také chápání toho, co znamená „obrana zcela zjevně přiměřená útoku“. Jednání v nutné obraně nevyžaduje proporcionalitu ve vztahu ke způsobenému následku. Tzn., že následek způsobený útočníkovi obranným zásahem může být stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil napadenému. Způsob obrany tedy ze zákona nesmí být zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku. Obrana produkovaná napadeným však nepřiměřená a intenzivnější být musí! Pokud by tomu tak nebylo, pak by zcela logicky útok nebyl odražen a taková obrana by byla zbytečná.

Způsob obrany musí být proto takový, aby zcela spolehlivě a s minimálním rizikem útok odvrátil a ukončil. Nepřípustná je tedy taková obrana, která stanovené meze přiměřenosti přesáhne zcela zjevně. Pouze a jenom útočník musí nést odpovědnost za svůj čin. Zaútočit bylo jeho svobodné rozhodnutí. Nebyl k vedení útoku nikým nucen, proto pouze on sám nese riziko, že tento útok také nemusí přežít. Rozhodující je vždy poměr mezi způsobem vedeného útoku a způsobem obrany napadeného, a to v okamžiku střetu. Způsobený následek je při jednání v nutné obraně sekundární záležitostí.

§ 32
Oprávněné použití zbraně


Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem.

Použití zbraně je v těchto případech vázáno na podmínky stanovené v příslušných zákonných normách. Ty také stanoví, co se rozumí „zbraní“, neboť tento pojem není v jednotlivých zákonných předpisech identický. Jinými slovy, využití institutu trestního zákona oprávněné použití zbraně podle § 32 jako jedné z okolností vylučující protiprávnost je možné pouze a jenom pracovníky ozbrojených sborů a složek.


Zbraní se zde rozumí zbraň v technickém smyslu, zejména zbraň střelná, bodná, sečná, hromadné účinnosti apod. Pojem zbraň je tedy užší než v ustanovení § 118 trestního zákoníku: „Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu, anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.“ Pro občana (pokud není příslušníkem ozbrojeného sboru či složky) oprávněné použití zbraně podle § 32 neplatí. Běžný občan může zbraň použít pouze za podmínek nutné obrany nebo krajní nouze.

Soustředíme-li se pouze na technickou část sebeobrany, pak její podstatou je odvracení útoku. Nejdříve je však třeba vysvětlit co je to útok. Útok je úmyslné protiprávní jednání člověka (útočníka nebo útočníků) nebo i např. člověkem poštvaného zvířete (psa apod.), které je jeho nástrojem. Obrana proti útoku je tedy odvracením trestného činu. O útok nepůjde v případě, pokud nebyl skutečný (byl domnělý). Za útok je tedy možno považovat pouze úmyslné konání, výjimečně opomenutí. Za útok nepovažujeme jednání dovolené (např. zadržení pachatele). Proti zadržení se nelze bránit. Útoky dětí, choromyslných osob a obranu proti nim je třeba chápat jako jednání v krajní nouzi. O útok nepůjde ani v případě nezaviněného jednání člověka či jeho jednání z nedbalosti.
Obranou rozumíme tedy odražení, odvracení útoku. Odvracet útok je možné např. blokováním, krytím útočných technik, uvolněním z úchopu či objetí útočníkem apod.

Pro odvracení útoku platí:
• útok můžeme odvracet holýma rukama, použitím předmětu, anebo také zvířete
• obrana proti útočníkovi může směřovat přímo nebo nepřímo (např. odvrácení útoku zničením nástroje, jehož útočník k útoku použil)
• obrana musí směřovat proti útočníkovi
• je-li však útočníků více, může obrana směřovat proti kterémukoliv z nich, nikoliv jen proti hlavnímu útočníkovi
• každý je oprávněn odvrátit útok, i když sám útokem dotčen není, neboť k nutné obraně je oprávněn kdokoliv;




Nutnou obranou lze tedy hájit nejen zájmy vlastní, ale i zájmy jiného (tzv. pomoc v nutné obraně).
Sebeobrana není však jen odvracením útoku v defenzivním smyslu. Z pohledu taktiky je optimální proaktivní pojetí sebeobrany. Bránit se proti útoku, který „přímo hrozí nebo trvá“ znamená, že obránce může anticipovat jednání útočníka a jednat ještě dříve, než k útoku dojde. Může jednat podle všeobecně známé zásady „nejlepší obrana je útok“. Jak již bylo výše uvedeno, bránit se můžeme proti útoku přímo hrozícímu, tedy již v okamžiku, kdy je z jednání útočníka celkových okolností zcela zřejmé, že útok bezprostředně nastane.

Ohrožené osobě musí být zcela jasné, že útok bude bezprostředně a bez prodlení následovat. Obránce tedy nemusí čekat, až útočník přímo zaútočí, ale může zahájit obranu útokem. Resp., obránce „nesmí“ za těchto okolností na útok čekat, protože by se tak dopustil vážné taktické chyby.
Současně musí obránce dodržet zásadu, že bránit se může proti útoku, který trvá. Trvající útok je takový, který již nastal a stále probíhá. Jde tedy o obranné akce před neustálými a faktickými útočnými aktivitami (dochází ke střídání či souběhu útoku a obrany). Jednání v nutné obraně není časově omezeno, je přípustné do ukončení protiprávního stavu. Jestliže útok skončil, skončilo i protiprávní jednání a obránce již není oprávněn vykonávat obranu. Pokud by jednání napadeného vůči útočníkovi vykazovalo znaky oplácení po ukončení útoku, nejednalo by se nutnou obranu, ale o vybočení z jejích mezí (exces). Schematicky jsou meze nutné obrany znázorněny na Obr. 1.
 
Obr. 1: Meze nutné obrany

Zelenou barvou je vyjádřen průběh útoku v čase, červenou činnost útočníka a modrou činnost obránce. Dvě svislé, černé čáry představují meze nutné obrany. Činnost obránce (nutná obrana) může probíhat pouze v těchto mezích. Tzn. tehdy, když přímo hrozí nebo trvá skutečný útok. Jestliže útok skončil, není co odvracet. Obránce může vybočit z těchto mezí dvěma způsoby. Buď svou činnost zahájí proti domnělému útoku (útok není skutečný), útok tedy nehrozí, nebo pokračuje v činnosti po skončení útoku (oplácení). V obou případech se jedná o exces, protože obránce neodvrací protiprávní jednání. Taktický problém pro obránce představuje především schopnost rozeznat, zda útok skutečně hrozí a kdy nastane.

Každá sebeobranná situace je zcela odlišná a tuto hranici nelze všeobecně stanovit. Proto je naznačena jako mlhavá oblast na počátku útoku. Je to oblast, ve které musí obránce učinit rychlé rozhodnutí, kdy zahájit obranu. Důležité je jeho subjektivní posouzení nebezpečí.
Způsob obrany, který bude napadeným použit (jak intenzivní, zda s využitím zbraně či bez zbraně apod.), určuje vždy útočník. Toto tvrzení může být překvapující, a proto je třeba ho dále vysvětlit. Tímto úhlem pohledu na věc je myšleno, že přiměřenost nebo nepřiměřenost obrany všeobecně se svou podstatou nevztahuje ke konkrétní obraně jako takové, ale ke způsobu útoku. Způsob útoku je v podstatě vyjádřením všeho, co je významné pro jeho intenzitu a nebezpečnost (jde tedy o faktor technický a jeho praktické využití při napadení – útok vedený údery, kopy, se zbraní, dosah zbraně, intenzita použitých útočných technik, směr a rytmus útoku, počet útočníků apod.). Z uvedeného vyplývá, že o způsobu obrany je do značné míry předem rozhodnuto způsobem útoku. Jestliže útočník zaútočí např. nožem, nedává obránci jinou možnost, než se bránit nejtvrdšími technickými prostředky a způsobit útočníkovi zranění případně i smrt. Z taktického pohledu totiž není obrana proti útočníkovi s nožem bez takto tvrdého postupu možná a obránci nezbývá jiná možnost.

Například:
„Osamělá mladá žena jdoucí podvečerní ulicí je napadena podnapilým, sexuálně motivovaným mužem. Ženě se podaří z objetí vyprostit podmetením jeho nohou a porazem. Muž však ztratí stabilitu a pádem na zem – úderem hlavou o obrubník chodníku – si přivodí smrtelné zranění.“
Pro objektivní posouzení trestní odpovědnosti ženy bude důležité zjistit, zda její způsob obrany v momentě střetu nebyl zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku.

V tomto případě její způsob obrany zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku nebyl (šlo o pouhé vyproštění a podmetení jeho nohou se snahou se útoku ubránit a utéci). To, že byl muž podnapilý a neudržel rovnováhu, bylo jeho rizikem.


Závěr
Současná zákonná úprava dává právo komukoliv odvracet útok, který je veden proti zájmu chráněnému trestním zákonem. Může tedy jít o vlastní obranu (jednání v sebeobraně) nebo o pomoc v obraně jinému. Může však jít i o ochranu napadeného majetku či jiného důležitého zájmu, který je trestním zákonem chráněn (např. osobní svoboda, domovní svoboda atp.). Ten, kdo jedná v nutné obraně nebo je napadený, není povinen utíkat, ale má právo zájmy napadené útokem chránit. Útočníkovi může být tedy způsoben následek stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil napadenému.

Právní aspekty sebeobrany jsou složitou problematikou. Výše uvedený text je stručným přehledem nejdůležitějších poznatků.
Pro další prohloubení znalostí je vhodné studovat z doporučených informačních zdrojů.

Doporučené informační zdroje:
• KUCHTA, J. a kol. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné: zvláštní část. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 9788074000478
• KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné: obecná část. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 9788074000423
• NÁCHODSKÝ, Z. Nebojte se bránit. Praha: ARMEX PUBLISHING, 2006. ISBN 80-86795-43-8
• Zákon č. 40/2009 Sb.
 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3519 | 39%)
Ne (2705 | 30%)
Gaku-do je cesta, která vás naučí používat základní prvky sebeobrany, tuto cestu vám nabízím.........
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one