Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

                                    Zápas řecko-římský



Nejstarší období



To co by se dnes dalo zváti zápasem je vyobrazováno již pravěkými lidmi na stěnách jeskyní. Však v této době mají tyto boje jiného významu než sportovního, souvisí s každodenními potřebami pravěkých lidí – boj o postavení v tlupě, či se zvířaty o přežití. Výraz slova zápas vychází ze staročeského „chytivše se zápasy šli“ tedy uchopit soupeře v pase. Ve Velké Británii a USA používají výraz pro zápas wrestling, v Německu ringen, kampfen, ve Francii lutte, a v Rusku borba.
 


Starověk



Systematický rozvoj zápasu začíná až ve starověku, kdy je zápas součástí vojenské výchovy a zároveň se stává sportem. Dle archeologických nálezů se zápas rozvíjí v Číně, Indii, Sumeru – Babylonii – Mezopotámii (dnešní Irák), Egyptě, Řecku a v říši Římské.
Mezi nejstarší dochované nálezy patří sumerský Epos o Gilgamešovi 2500 př. n. l. kde je popisován zápas (spíše druh úpolu). Dále malby zápasnických chvatů z hrobky prince Chetiho v údolí Beni Hasan ve středním Egyptě asi. 2050 př. n. l. a Sumerská soška zápasníků asi. 2 tis. př. n. l.

Největšího rozvoje však dosáhl zápas v pozdějším starověku a to především ve středomoří v antickém Řecku. První zmínky pochází z Homérova eposu Ilias, kde se píše o zápasu mezi Odysseem a Ajantem asi 8 stol. př. n. l.

Zápas staří Řekové zdokonalili, vynalezli chvaty a stanovili také první pravidla. Podle pověstí stanovil tato pravidla Theseus. Staletým pěstováním zdokonalili Řekové zápas tak, že jejích zápasnická škola jest až doposud základem pro všechny ostatní. V Řecku se zápasilo různým způsobem, jako ve stoji, v lehu, a užívalo se i bolestivých prostředků, jako kroucení a mačkání prstů, úderů, podrážení nohou atd.

V Řecku byl zápas vyučován v armádě, kterou zpočátku musel projít každý svobodný občan (muž), byl součástí sytému kalokagathie - rovnoměrný rozvoj schopností rozumových a fyzických („ve zdravém těle zdravý duch“).
V období kdy byly Řecké městské státy dostatečně rozvinuty, vznikají v různých městech náboženské a později sportovní slavnosti, nejznámější jsou ty pořádané v OlympiiOlympijské hry, první se konaly r. 776 př. n. l. a již tehdy se konaly ve čtyřletém cyklu. Zápas byl zařazen až na 18 OH (706 př. n. l.) a byl součástí Pentathlonu – pětiboje (běh, skok, hod diskem, hod oštěpem a zápas) Zápas byl vrcholem pětiboje a nazýval se Palé. Zápasníci zápasili nazí na pískovém zápasišti a účelem zápasu bylo donutit soupeře dotknout se zápasiště jinou částí těla než chodidly, komu se to podařilo třikrát, byl vítězem. Mezi nejúspěšnější zápasníky starověkých OH patřil Milón, který vyhrál OH 6x jeho trenérem byl slavný Pythagoras. Z úpolů se dále v Řecku provozoval boxPygmé a kombinace zápasu a boxu – Pankration (všeboj), tyto sporty byli též později zařazeny do programu OH.

S rozmachem římského impéria se vytrácí původní myšlenky řecké filozofie,  zápas se mění v surový boj na život a na smrt. Je trénován v gladiátorských školách a předváděn v Cirku (Koloseum) jako krvavá show. Z ostatních národů pěstovali také zápas staří Germánově, ale ne v takové míře jako Řekové a také odlišným způsobem.

Po dobytí Řecka Římany (asi 147 př. n. l.) se řecká myšlenka Kalkogathie dostává do úpadku. Když roku 393 n. l. jsou zakázány OH, znamená to úpadek nejen zápasu, ale celého sportu. Roku 476 zanikla říše Západořímská, nastala doba středověku, kde pod vlivem křesťanství bylo sportování chápáno jako něco špatného (askeze).
 
 

Amfora Řecko cca 520 př. n. l.
 

Řecko 600 př. n. l.


Středověk



Hlavně raný středověk (5. – 11. stol.) znamená v Evropě úpadek společnosti, zápas nebo spíše různé úpoly jsou součástí vojenského výcviku a dále zápas provozují na venkově jako formu zábavy tehdejších lidí. Ve vrcholném středověku (11. - 15. stol) se rozvíjí ideál Rytíře – rytířské ideály a dovednosti.

Mezi tělesné dovednosti rytíře kromě jízdy na koni, plavání, lukostřelby a šermu, patří i umění zápasnické. Zápas se stává součástí rytířských turnajů.

O panu Lvu z Rožmitálu je známo, že se na svých cestách potýkal v zápase s cizími rytíři. Ze zachovaných spisů ze 14. století (německých) i s obrázky je zřejmé, že i ve středověku se zápas pěstoval, byl to však zápas velmi hrubý, který byl spojen
s kopanci, škrcením a podrážením nohou.


Od 15. stol. pod vlivem Humanismu se začíná vracet důležitost tělesných cvičení dle vzoru antiky. O zápase se v této době zmiňuje Albrecht Dürer, v knize o šermu kde část knihy je věnována zápasu - perokresby. Díky pozdějšího rozšíření střelného prachu, postupně upadá význam rytířů a zápasu.

Novověk

Začátkem 16 stol. začíná novověk. Zpočátku je novověk pod vlivem humanismu, až později nastává úpadek sportu a kultury celé Evropy, může za to Třicetiletá válka (1618 – 1648), situace po této válce je nazývána též jako “doba temna“. Zápas je provozován hlavně na venkově v jižní Francii, kde má dlouhou tradici. V 18 století pod vlivem Osvícenství se začíná šířit po celé Francii do Anglie
a Německa.


Ve Filantrophinech (výchovných ústavech 18. století) mu bylo vykázáno též čestné místo a když pak snahy filantropistů vykvetly v moderní tělocvik, zápas u porovnání s ostatními odvětvími tělocviku zůstal pozadu. Pouze ve Švýcarsku se zápas ujal
a tam se také vypěstovala zvláštní škola zápasnická, tak zvaný „švýcarský zápas“ (Schwingen), který jest všeobecně pěstován statným horským lidem a chráněn jako národní majetek, na nějž jsou Švýcaři velmi hrdi. Zápasy se konají v létě na volném prostranství při velkých lidových slavnostech, tak zvaných „Schwíngfest“. K těmto slavnostem se scházejí obyvatelé z celého okolí a zápasí o mistrovství okrsků a kantonů. Při tomto zápasu se mohou zápasníci chytati za oblek.


V Německu se zápasem zabývá Friedrich Ludwig Jahn (1778 – 1852) tvůrce německé tělovýchovné soustavy – označovaný za otce gymnastiky. Němečtí turneři přijali tento způsob zápasu za svůj a nazvali jej německým zápasem, oproti švýcarskému, který připouští útok na nohy.

Od poloviny 19 století se zápas šíří po celé Evropě díky profesionálním zápasníkům, kteří se svými vystoupeními baví celou Evropu. V tomto období se formují v Evropě tělovýchovné kluby a spolky, následkem toho jsou sepisována přesná pravidla sportů a též i zápasu.
Atleti z řemesla se objevují ve Francii, vystupují veřejně jako siláci a vyzývají k zápasu o velké odměny, mají svou akademii, kde cvičí a kterou se řídí. Největší oblibě se těší zápas v jižní Francii, zemí slavných mistrů. Francouzi pěstují zápas tak zvaný řecko- římský, který sestává z chvatů pouze od pasu nahoru, bez zakročování nohou. Zdá se, že tento název není správný, jelikož Římané přijali zápas od Řeků a sami jej nevynalezli, řecká škola pak byla jiná, nežli jaké se atleti francouzští přidržují. 1893 – Mladší Francouzští zápasníci: Rigal, Dablier a Christol stanovily pravidla zápasu, která jsou mezinárodně uznána, vzniká milně označovaný zápas, Řecko – římský.
 

1853 – G. Courbet – Zápasníci

Roku 1896 je díky snaze Pierre de Coubertin obnovena tradice Olympijských her, zápas Řecko – římský je zařazen už na prvních OH - Atény. Pravidla postupem času doznávají ještě mnoha změn: váhové kategorie, věkové kategorie, časový limit aj. Roku 1898 se pořádá v Paříži první mezinárodní soutěž profesionálů na podnět časopisu „Journal des Sports“ s velikým finančním i morálním úspěchem. Dále jsou formulována pravidla zápasu ve Volném stylu, roku 1904 je i Volný styl zařazen do programu OH.

Odtud se šířil pak se všemi pravidly přes Belgii, Holandsko a Německo do Anglie, Ameriky, Ruska, Rakousko-Uherska, Dánska a Švédska, Zvláště v Rusku doznal velkého rozšíření. Tam pomocí mecenášů vychovaly různé atletické ústavy (akademie) ruské veličiny zápasnické světové pověstí.

Několik členů této zápasnické společnosti dobylo svými výkony nehynoucího jména
v historii zápasnického i vzpěračského sportu. Nejslavnějším z nich byl Faouët mladší. Z tehdejších zápasnických veličin velmi málo se mohlo pochlubiti, že jej překonaly. Faouët mladší zemřel roku 1879 v Bordeaux ve stáří 29 roků.


Z ostatních byli slavnými Milomme, vynálezce chvatu spodního trhnutím se strany v pokleku (ceinture - ramassement de cóte á terre), dále Picard svým chvatem ramenozvratným a konečně bordeauxský zápasník Felix Bernard, žák Faouëtův, jenž šířil i slávu svého mistra uměním zápasnickým a kterého počítali k nejlepším zápasníkům, které Francie kdy zrodila.

V Německu Karel Absoví, zakladateli zápasnického sportu v říši německé, který zemřel roku 1895, zanechal výtečné zápasníky ve svých žácích Arnoštu Roebrovi, Jindřichu Eberlovi, John Pohlovi, Jakobu Kochovi a jiných.

V Čechách, jmenovitě v Praze, kde jiné atletické cviky a cvičení s činkami se těšily již okolo roku 1890 všeobecné oblibě, začal býti pěstován zápas slohu řecko-římského intensivně teprve po návštěvě slavných zápasníků Christola, Jagenforfera, Doubliera a Pierriho, kteří svým uměním získali u nás několik nadšenců pro sport zápasnický, jímž čeští sportovci děkují za dnešní rozvoj tohoto sportovního odvětví. Byli to zejména naši staří průkopnicí těžké atletiky J. Balej a Fridolín Hoyer; později se k nim přidružil Ant Bína. Tento nepatrný kroužek atletů po čase zakládají větší klub, kde pěstovali mimo cvičení s břemeny, též zápas a vychovali řadu dobrých borců.

Tenkrát ještě nebylo přesných pravidel zápasu řecko-římského, byl vzat za podklad zápas na celé tělo, z něhož některé chvaty, jako křižní, břišní a jiné spadaly do stylu zápasu francouzského (řecko-římského). Když se k nám po čase dostala přes Německo pravidla francouzská, jejích názvosloví se používalo do prvních let tohoto století. Někteří čeští zápasníci, se věnovali cele tomuto umění, získali v mezinárodních soutěžích, ať jako amatéři či jako profesionálové, mnoho význačných úspěchů, jimiž proslavili jméno českého sportu.

Nová doba, jež se snaží tělesnou kulturu povznésti ve všech směrech a ve všech vrstvách našeho národa, pomůže snad í zápasu k větší oblibě a rozšíření, jako se stalo v mnohých jiných zemích, což jest naším upřímným přáním.
Různé druhy zápasu. Formy zápasu se utvářely a měnily podle mravů a vzdělaností národů, dále podle věku a nazírání na tělesná cvičení postupem doby.


Turecko má svůj národní zápas, který provozují zápasnicí, zvaní „Pehlívan“ (Pehluan). Název „Pehluan“ jest perského původu a znamená Muž s pehlu (ramenní svaly), to jest svalovec, silák. Turečtí zápasníci se vyznačují silným krkem a zády, velice vyvinutými stehny a lýtky. Paže nemají nápadného svalstva, ale síla rukou jest mimořádná ve svěru. Profesionální zápasníci turečtí z dřívější doby vyznačovali se všichni těmito vlastnostmi. Jejich ruce byly jako kleště a své váhy a síly využívali hlavně ke stržení soupeře k zemi, válení a drcení. Rychlost a ohebnost byly již menší.

Do zápasiště vstupuje turecký zápasník v krátkých kožených kalhotkách, přiléhajících těsně k tělu; celé tělo, hlava a obličej jsou silně napuštěny olejem. Zápasu předchází delší obřad, který vrcholí v proslovu rozhodčího, pronášeném ku klečícím zápasníkům,  obsahujícím napomenutí i slib asi tohoto obsahu:

Allah jest Bůh a Mohamed jest jeho prorok.
Osvícený zápasník Hamsa jes náš otec;
jeho čistá duše nám poskytuje všude svoji milost,
proto nikdy nenadužívejte síly svých paží,
neboť zápasiště jest polem cti!
Jak mnozí již jako mladí lvové vykročili,
aby ukázali sílu svých paží,
aby pak, spoléhajíce na svou sílu, podlehli potměšilé slabostí,
proto, nehonos se nikdo svým vítězstvím!
Poražený ale, snes svou lítost bez hněvu a záští!
Allah vám dopomoz ku zdaru!
Ve jménu Prorokově!


Zápasníci třikrát předstoupí a silně se ukloní, pak si silně tlesknou na stehna a vrátí se na pokraj zápasiště. Zápas započnou se silně předkloněným tělem, nohy jsou co nejvíce zakročeny dozadu. Ruce se zkříží na zádech a druhou rukou se snaží zápasnicí vzájemně uchopiti za kalhoty a nohy, při kluzkostí namaštěného těla skýtají nejlepší možnosti k útoku.

Vykrucování prstů jest zakázáno. Dovoleny jsou všechny chvaty volného zápasu a proto jsou Turci dobrými zápasníky ve volném stylu. K porážce postačí sezení v přímé posici, dále dotek země jedním ramenem, anebo nesení soupeře tři kroky, aniž by se tento dotkl země.

Most, který jest v moderním zápase výbornou obranou, platí rovněž za porážku.
Přerušování zápasu jest libovolné. Zápasnicí se procházejí za účelem osvěžení, napití, nebo aby si utřeli pot s obličeje, nebo aby se polili vodou.


Z nejslavnějších tureckých zápasníků slavné epochy koncem minulého a počátkem tohoto století jmenujeme Courta Derelliho, muže veliké vytrvalosti, který zápasil s Jusuffem 2,5 hodiny nerozhodně. Jeho rozměry byly: výška 190 cm, krk 52, prsa 140, paže 44-47, předloktí 40, stehno 78, lýtko 50, zápěstí 23 cm, váha 150 kg. Neméně slavný Halil Adali, který měřil 193 cm a vážil 132 kg. Halí Adali zápasil s velkým úspěchem v Evropě i v Americe, později se však stal obětí alkoholu a ve své domovině zanikl. Obr Hassan Nurlah měřil 204 cm, objem prsou 160 cm, krk 56, paže 50, stehno 83, lýtko 52 cm, váha 164 kg! Nurlah vybojoval poměrně málo utkání, protože pro jeho enormní rozměry jej nechtěli bráti do soutěží, jelikož naháněl svým soupeřům strach.

Svého krajana Kara Ahmeta porazil Nurlah v Paříži 11. 2. 1900 za 17 min.
30 sekund
. Kara Ahmet dobyl po dvakrát mistrovství světa. Nurlah pocházel ze zápasnické rodiny, byl abstinent a nekuřák, živil se hlavně chlebem, rýží a zeleninou. Později vedl špatnou životosprávu, jíž navykl v Evropě, poklesl ve formě a vrátil se do vlasti. Ismail Jussuf byl 195 cm vysoký a vážil 128 kg, jeho předkové byli rovněž zápasníky. Porazil Halil Adaliho za 3 hodiny a zanikl při katastrofě francouzského parníku „Bourgonge“ 4. 6. 1898, když se vracel do své vlasti s nabytým zlatem. Jussuf pil jenom vodu, postil se před každým zápasem a byl vzorem solidní životosprávy. Také Kara Ahmet zápasil jako ostatní pouze ve slohu řecko-římském a dosahoval pronikavých úspěchů. Nejprve byl nosičem, pak se stal proslulým zápasníkem a dobyl v letech 1899 a 1900 v Paříži mistrovství světa.

Za svoje úspěchy vděčil spíše enormní síle nežli technice, liboval si v provádění. nelsonů a podramenních chvatů. Váha 105 kg, výška 178 cm. Zemřel v roce 1902 v Cařihradě, kde měl kavárnu, byl raněn mrtvicí, neboť byl příliš krevnatý.

Na Krymu se cvičí tatarský zápas, při němž se soupeři uchopí vzájemně za popruh, který je upevněn okolo pasu, a snaží se zdvižením, hozením a nastavením nohy jeden druhého poraziti. V celém Rusku je velice populární pásový zápas, k jehož provádění nosí zápasníci rovněž okolo těla pás s dvěma držadly. Na znamení potleskem se zápasníci uchopí za tato držadla, a to vpravo nadhmatem a vlevo podhmatem. Pás je upevněn dvěma řemeny mezi nohama, aby pří záběru neklouzal. Když během zápasu některý ze soupeřů tato držadla pustí, pokládá se za přemožena.

K tomuto zápasu jest třeba velké síly rukou a spočívá v tahání. Točeni a házeni soupeře. Velké námaze jsou vystaveny paže, záda a kříž. Neobyčejně se vyvíjí síla prsou. Dobrými pásovými zápasníky byli také Lurich, Padubný a Pohl.
Rusíni a Ukrajinci v bývalé Haliči, Malorusku i Ukrajině, silný a samorostlý kmen, provozují druh zápasu, zvaný „Pepid sele“, jenž se zakládá na síle.


Jedna ruka se položí na rameno a druhá na záda soupeřova. Tlakem na paže snaží se zápasníci dosíci dvojitého křížového chvatu, při čemž větší a silnější obyčejně zvítězí. Nastavování nohou jest zakázáno, stejně jako při límcovém zápasu, pří čemž se soupeři uchopí za límce u košil a snaží se vzájemně hoditi k zemi. Nohy musí přitom vyvinouti velkou sílu, aby se zápasník udržel v postoji. Dlouhou dobu platil za národního hrdinu Kírílo Košemjaka, který v zápase nadmíru vynikal.

Na Islandu jest národním zápasem Glima. Tento zápas byl chován dříve jako národní tajemství a teprve roku 1909 byl v Evropě poprvé předveden. Zápasníci nosí kalhoty. Na začátku boje uchopí se soupeři vzájemně, a to pravou rukou za hořejší část kalhot na levé straně a levou rukou za pravou kapsu kalhot. Soupeři se snaží vyzdvihnouti a švihem do strany s podražením nohy položiti. Poražen jest ten, kdo se dotkne země kteroukoliv částí těla mezi loktem a kolenem. Glima jest směsí zápasu pásového, Schwingen i našeho a vyžaduje velkou zručnost. Hlavně záleží na provedení jistých chvatů, které vyžadují anatomické znalosti. Rozdílu ve váze a třídách není.

V Anglii, Americe a v britských koloniích i v Austrálii pěstuje se zápas ve volném slohu (catch as catch can), a to amatérsky i profesionály, kdežto řecko-římský zápas nenašel obliby. V Anglii je zápas pěstován již po staletí a již král Eduard VI (1547-1553) povolal mistra zápasu Herda z hrabství Westmoreland ke svému dvoru, aby se přesvědčil o síle a zdatnosti tohoto obra.
 


1947 – Plakát na ME v Praze

S rostoucí popularitou zápasu se kluby sdružují na národní i mezinárodní úrovni, zpravidla pod svazy těžké atletiky. Roku 1921 vzniká mezinárodní amatérská zápasnická federace IAWF (International Amateur Wrestling Federation). Od roku 1929 jsou pořádány Mistrovství Evropy. Známí je např. zápasník těžké váhy Klapuch dobyl II. ceny na mistrovství Evropy ve Stockholmu v roce 1934 a II. ceny na olympijských hrách v Berlíně.

Z českých zápasníků vynikl ve volném stylu nejvíce zesnulý profesionál mistr Josef Šmejkal, který dosahoval ve Spojených státech velikých úspěchů a utkal se s Frankem Gotchem o mistrovství světa, když předtím porazil 54 zápasníky. Frank Gotch zemřel v roce 1920, Šmejkal roku 1942.

Od roku 1950 Mistrovství světa. Roku 1954 se IAWF přetváří na mezinárodní zápasnickou federaci - FILA se sídlem ve Švýcarsku.

Zápas řecko-římský a volný styl jsou rozšířeny ve všech kulturních státech. V Evropě převládá zápas řecko-římský, v ostatních světadílech volný styl. Světové oficiální soutěže se pořádají pod dohledem mezinárodní zápasnické federace (Internacional Amateur Wrestling Federatiori) každoročně. V každé tělesné třídě smí za každý stát startovati pouze jeden závodník, representant dotyčné země, který byl národním svazem určen. Soutěže se konají odděleně ve volném slohu a v zápase řeckořímském. Zápasí se bud o titul mistra Evropy nebo mistra světa. Za světové mistrovství se považují soutěže na olympijských hrách. Největší oblibě a rozšíření se těší zápasnický sport v Evropě ve státech severských.

Pro pěstování zápasu není zapotřebí nákladných zařízení a může jej proto snadno a skoro všude pěstovati každý mladý muž, ať student, řemeslník, čí úředník, po svém zaměstnání. V Německu a Spojených státech jest zápas zaveden jako povinné cvičení. Zápas jest také sportem, který lze pěstovati v pokročilém věku a jest mnoho zápasníků přes 50 a 60 let. Známý americký zápasník Burns zápasil ještě v 65 letech a Zbyszko Cyganiewísz dobyl mistrovství světa v 55 letech. Podobných případů bychom mohli uvésti celou řadu, např. náš Gustav Fryštenský či olympijský vítěz Vítězslav Mácha. Každý je stár jenom tak, jak se sám cítí, a kdo cvičí, cítí se mladším.
 
GrecoRomanWrestling1.jpg


Počet kategorií, ve které se zápasilo, rok od roku stoupal. Maxima dosáhl v 70. letech, kdy se zápasilo v 10 váhových kategoriích. Tento stav trval až do konce 90. let, kdy se o svá zápasnická práva začaly hlásit ženy. Od roku 1990 jsou pořádány MS a ME i pro ženské složky. V roce 2004 ženy poprvé startovaly na olympijských hrách v Aténách ve volném stylu za cenu snížení počtu kategorií u mužů.

Kritické období prožíval řecko-římský a volný styl po olympijských hrách v Londýně v roce 2012. V únoru 2013 byl dán návrh MOV na vyřazení zápasu z olympijských her od roku 2020. Ze zápasnických stylů by na olympijských hrách zůstalo pouze judo. Verdikt vyřazení zápasu způsobil šok. Začalo se spekulovat o důvodech vyřazení. Důvodem návrhu na vyřazení nebyl sport jako takový, ale laxní přístup vedení mezinárodního zápasnického svazu (FILA). FILA problém vyřazení nepředpokládala a nepodnikla preventivní kroky, na rozdíl od sportů, které každé čtyři roky bojují o setrvání v olympijském programu - moderní pětiboj, taekwondo, šerm, badminton, apod. Teorií bylo více - jedna se zaobírala příliš častými změnami pravidel (tahání koulí), druhá spontánní reakcí švédského zápasníka Abra'amjana, který odmítl bronzovou olympijskou medaili. President FILA Raphaël Martinetti rezignoval záhy po verdiktu MOV. Začátkem září 2013 se na zasedání MOV rozhodovalo o novém olympijském sportu. Zápas (řecko-římský styl) s přehledem uhájil statut olympijského sportu v konkurenci baseballu/softballu
a squashe.
 
Popularita
Popularita řecko-římského stylu je diskutabilní. Ženy o tento styl zájem nejeví a jeho popularita v Evropě stále upadá. Za hlavní centrum řecko-římského zápasu se tak dá považovat Rusko a postsovětské země. Ve Spojených státech řecko-římský styl nikdy nenabyl popularity stylu volného a Američané se mu věnují v omezené míře jen z důvodu olympijských her.

Centrem řecko-římského zápasu byla vždy Evropa a evropská část Ruska.
Ve Francii a Německu je však vytlačován stále populárnějším judem. V budoucnu hrozí, že pokud by se měla opakovat situace vyřazení zápasu z olympijských her, kvůli snížení počtu sportovců, tak by FILA obětovala právě řecko-římský styl pro zachování alespoň volného stylu.


Česko
V Česku existuje dlouhá tradice řecko-římského stylu. Trenéři jsou dostatečně erudovaní a schopní vychovat zápasníka konkurenceschopného se světovou špičkou.

Způsob boje
Smysl zápasení zápasníka v řecko-římském stylu je poslat soupeře na lopatky (touch) a udržet ho na zemi po určitou dobu. V řecko-římském stylu se nesmí útočit na nohy soupeře. Soupeř se tak nejčastěji posílá na zem přes bok nebo zvedá za pas a háže na zem. Zápas řídí jeden rozhodčí na žíněnce píšťalkou a na prstech ruky ukazuje počet bodů za provedení techniky bodovému rozhodčímu.

Na internetu je k dispozici množství publikací, které zápasnické techniky popisují dopodrobna. Na stránkách mezinárodní federace FILA je k dispozici celá škála učebnic ve formátu pdf. Problémem publikací a učebnic je však jejich rychlé stárnutí.

S rozvojem internetu je dobrým zdrojem youtube a podobné servery. V televizi se se zápasem již prakticky nesetkáme. Na internetu se dají dohledat videa, kde úspěšní zápasníci dopodrobna popisují své oblíbené techniky. Nejdůležitějším zdrojem jsou však jednotlivé zápasy z turnajů, které jsou volně k dispozici na stránkách mezinárodní federace. Z videí se dají odkoukat moderní trendy ř. - ř. stylu.

Pravidla FILA
  • Zápasí se na žíněnce o průměru 9m. Vnitřní část žíněnky se nazývá pásmo aktivity a má průměr 7m. Zbylá část o šířce 1m se nazývá pásmo pasivity.
  • Dres musí být přiléhavý a barvy modré nebo červené. Je povoleno nosit lehké nákolenky. Obuv zápasníka nesmí mít podpatek ani kovové hřebíky
    v podrážce. Obuv s tkaničkami není povolena. Pokud má obuv tkaničky, musí být přelepeny lepící páskou, aby se nemohly během duelu rozvázat.
  • Zápasník se musí před zápasem utřít od potu a nesmí mít tělo natřené mastnými nebo pronikavými emulzemi. Dále musí mít ostříhané nehty a nemít příliš dlouhé vlasy ani vousy.
  • Zápasníci do věku 17 let nesmí zápasit se seniory. Po předložení lékařského osvědčení a souhlasu rodičů mohou zápasit s dalšími juniory.

 
průběh turnaje:
  • 1. vážení – probíhá den před turnajem (dříve se vážilo hodinu před turnajem)
  • 2. losování
  • 3. průběh turnaje a zápasu – rok od roku se mění, je potřeba sledovat aktuální pravidla světové federace FILA. Dříve poražení semifinalisté bojovali o bronzovou medaili mezi sebou. Dnes poražení semifinalisté bojují s vítězi oprav o dvě bronzové medaile.
  • druhy vítězství:
    • lopatkové vítězství
    • vítězství technickou převahou (7 bodů)
      • když zápasník provede chvat hodnoty 5 bodů a nemá v danou chvíli méně bodů než jeho soupeř
      • když zápasník provede dva chvaty za 3 body
    • vítězství na body
    • diskvalifikace
      • tři napomenutí
      • hrubé chování
    • pro zranění
    • vzdáním nebo nenastoupením
    • v případě rovností bodů je vítěz určen:
      • vyšší hodnota bodu za provedenou akci
      • menší počet napomenutí
      • ten kdo získal poslední bod

Řecko-římský styl vs. volný styl
Na první pohled oba styly působí stejně. Zápasník v řecko-římském stylu má proti volnostylaři omezenější zásobu technik - nemůže útočit na soupeřovy nohy. Oběcně je bráno, že řecko-římskému stylu se věnují silovější typy. Volnému stylu naopak pohyblivější, podsaditější. Nemusí to být však pravidlem.

Řecko-římský styl vs. judo
V řecko-římském stylu lze nalézt několik společných prvků s judem. Jde především
o techniky boků. Technika v judu známá jako o-goshi se v řecko-římském stylu objevuje poměrně často. Jde o silovou techniku, při které se zapojují především břišní svaly.


Dnes je zápas celosvětovým sportem, provozován je v obou stylech jak v Řecko – římském tak Volném. Mimořádné popularity se těší především v USA, Turecku, Rusku, na Kubě,  v Polsku, Egyptě, Iráku, Iránu, Francii,  Japonsku (ženský)
a v Kavkazských republikách (Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie).


 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3519 | 39%)
Ne (2705 | 30%)
Gaku-do je cesta, která vás naučí používat základní prvky sebeobrany, tuto cestu vám nabízím.........
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one