Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

Sumo
 

Sumó (japonsky : 相撲; česky doslova: bránit se) je sport, starý více než 1 000 let.

Forma zápasu sumó vznikla v Japonsku ještě před počátkem našeho letopočtu pod názvem sumai, což je starojaponské slovo s významem „zápas“. Sumai byla forma boje, která měla dalekosáhlý vliv na všechny druhy boje beze zbraní. Používala pestřejší techniky, než současná forma sumó a cílem zápasu bylo naprosté podrobení soupeře. Zápas sumó začal podle historických pramenů na pláži v Izumo, kde roku 23 před Kristem proběhl boj mezi dosud neporaženým Tadžima-no-Kehajou a Nomi-no-Sukune. V divokém zápase, který se odehrával před císařem Suininem, zvítězil Sukune nad Kehajou tak, že mu zlámal žebra kopem ze stoje, srazil ho k zemi. Poté si na Kehaju stoupl a rozdrtil mu tak kyčle. Kehaja na následky zranění zemřel. Tento zápas se stal původcem sumó a Sukune jeho zakladatelem.

Cílem zápasu sumó nebylo zabití soupeře, ale pouze jeho bezpodmínečné podrobení. Hlavní část boje závisely na různých způsobech chytání z blízka, zahrnoval však oproti dnešní formě také například kopy, narážení hlavou, a údery kopy, které se lišili od pružných kopů karate. Jejich cílem bylo spíše srazit protivníka k zemi, aby bylo možné si na něj stoupnout a tím si ho definitivně podrobit. 

Sumó nebylo běžným způsobem boje, který by se používal v masovém měřítku. Používali ho pouze vybraní bojovníci, kteří reprezentovali různé strany sporu. Časem do sumó pronikly náboženské prvky a boje se konaly jako oběť bohům výměnou za boží ochranu. Začínaly vznikat tendence vyloučit z boje nebezpečné techniky, které vedly k poškození zdraví nebo smrti. Nad zápasem sumó si začaly brát patronát císařské rodiny. Zápasníci sumó pořádali na císařských dvorech turnaje a někteří z bojovníků se stávali členy císařské stráže.

Od 8. století n. l. se sumó začalo stávat populárním jako sport. Císař Nimmjo však v devátém století vydal edikt, podle kterého se sumó mělo vrátit k původní formě sumai a mělo se stát symbolem národní vojenské síly. Sumó se tak opět začalo přizpůsobovat reálnému boji s nebezpečnými technikami. Způsob určování sportovního vítězství - dotknutí země jiné části těla než chodidlem - byl zrušen. Bojovník se snažil svého soupeře porazit na zem a tam ho fixovat. Poražený nepřítel mohl být držen jako kořist nebo mohl být zabit. Bojovníci byli oblečeni do tenkého brnění, aby bylo znesnadněno chytání. 


Japonským národním sportem se stalo během období Edo (1600 - 1868) . První zmínka o tomto sportu se však objevuje již v kronice Kodžiki z roku 712.  Jedná se sport plný tradic, precizních pravidel a symbolů, ale především pevně daných obřadů.


Je až neuvěřitelné, jak může tento druh sportu, zápasu tlustých mužů, úspěšně konkurovat ostatním bojovým sporům např. karate, judo, apod. Každým rokem je pořádáno šest velkých turnajů v Tokiu a po jednom v Ósace, Nagoji a Kokuoce. V tomto sportu zápasí většinou muzi,někdy ale i ženy. Tlouštíci stojí v ringu postaveném nejčastěji na písku o rozměrech 4,5 x 4,5 metru.

Oblečení při zápasu sumó

Zápasníci nosí břišní pás mawaši (
廻し) z jehněčiny širokým asi 60 cm. Ten je ovinutý kolem slabin, pasu a na zádech zauzlovaný. Zápasníci ze dvou nejvyšších kategorií, tzv. sekitori (関取) mají jako jediní právo mít během turnajů svázané vlasy do tradičního účesu středověkých šlechticů čonmage (丁髷) ve stylu oičómage (お銀杏髷) – jedná se o uzel ve tvaru listu ginko.

Rozhodčí sumo

Rozhodčí se nazývá gjódži (
行司). Je oblečen do kostýmu šlechtice ze 14. století. Za pasem nosí malý nůž tantó jako vzpomínku na doby, kdy v případě mylného rozhodnutí spáchal rozhodčí sebevraždu seppuku. Japonská uctivost velí i dnes v případě chyby ze strany rozhodčího požádat o odchod do důchodu. Tato žádost však bývá v drtivé většině případů zamítnuta. Zápasům přihlížejí také soudci šinpan (審判), kteří sedí kolem zápasiště na zemi, kteří mohou ringového rozhodčího  ve sporných případech přehlasovat.

Pravidla sumo

Pravidla sumo jsou velice jednoduchá. Zápas je ukončen v okamžiku, kdy se tělo protivníka (mimo nohou) dotkne země nebo jeden druhého vytlačí z ohraničeného ringu.V tomto sportu nejsou rozlišeny hmotnostní kategorie a zápasníků je určováno podobným způsobem jako je tomu, např. při tenise. Jednou z nejdůležitějších částí sumo je psychologická příprava, která je pro nezasvěcené jen velmi těžko pochopitelná.


Rituál je započat tím,že jeden ze zápasníků vyhazuje do vzduchu hrst soli a pak se oba soupeři popleskávají po holých tělech a započínají před zápasový rituální tanec na jedné noze. Poté soupeři podřepnou proti sobě a upřeně se dívají jeden druhému do očí. Pak se opět postaví do základního postaveni. Toto se může opakovat dvakrát až třikrát se snahou zastrašit soupeře.  Nejlepší zápasníci mohou nejprve nastoupit ve svých ozdobných opascích se zástěnami (mavaši), které jsou z čistého hedvábí a jsou velmi drahé. Toto vše patří k dvoutisícileté tradici tohoto bojového sportu. Skoro všichni mistři sumo pocházejí z chudých rolnických a rybářských rodin.

Po absolvování zakladních škol nastupují do speciálních gymnázií, kde se učí především sumo. Je to tvrdá škola s přísným denním režimem: škola, trénink, vydatná strava. Japonci jsou stvořeni pro tento druh zapasu: krátké nohy, veliký růst postavy. Žák nedostává žádné stipendium, ale pouze malé kapesné. Každodenní jídelníček: maso, ryby, drůbež a zelenina, polévky, zákusky a pivo. V den zapasu pijí zápasníci s oblibou coca-colu s vanilkovou příchutí. Každý zápasník sumo má mastné a  voňavé vlasy, aby mu nepadali do očí, tzv. bintuska, která je destilátem vyráběným ze sóji. Namáčí se tím nejen vlasy, ale je i tím masírována pokožka na hlavě.


Techniky sumó

Existuje 70 oficiálních technik poražení soupeře (různá sražení, podražení nohou, zdvihy, údery, stisky a strky), které sestavila Japonská asociace sumó (日本相撲協会; Nihon Sumó Kjókai). Čtyřicet osm z těchto sedmdesáti technik je považováno za klasické techniky.

Techniky se dělí do třech hlavních kategorií:

  1. tlačení (cuki)
  2. strkání (oši)
  3. úchopy (jori)


Turnaje sumó

Od roku 1958 se pořádá každý rok šest velkých turnajů. Ty se konají každý druhý měsíc ve čtyřech japonských městech. Délka turnajů činí od roku 1949 patnáct dní. Na začátku spolu soupeří žáci, po nich následuje postup ve čtyřech nižších divizích (džonokuči
序ノ口, džonidan 序二段, sandanme 三段目 a makušita 幕下). Aby zápasník postoupil z těchto do vyšší divize, musí dosáhnout poměru alespoň 4 vítězství ku 3 prohrám.
Druhá nejvyšší divize se nazývá džúrjó (
十両) a úplně nejvyšší makuuči (幕内). V těch zápasníci bojují jednou denně po celých 15 dní turnaje. Vítězem turnaje se stává zápasník divize makuuči s nejvyšším počtem výher.

Jména zápasníků sumó

Jména všech aktivních zápasníků obsahuje listina banzuke, kterou Japonská asociace sumó vydává vždy před každým ze šesti každoročních turnajů. Originál tohoto dokumentu je vyhotoven na rýžovém papíru Ogawa-waši o rozměrech 107x78 cm a píší jej dva rozhodčí, kteří jsou po dva týdny (kvůli možnému úniku informací) zcela izolováni od světa.

Čím je zápasník lepší, tím většími znaky je jeho jméno napsáno. V čele listiny jsou uvedeni zápasníci nejvyšší divize makuuči. Seznam neobsahuje seznam žáků. První písemný záznam o listině banzuke pochází z května 1699, kdy se turnaj konal v kjótském chrámu Okazaki. Nejstarší banzuke byly vyhotoveny ze dřeva.

Mnoho zápasníků vystřídá během svého života tři jména – občanské, sportovní šikona a jméno, které dostává po ukončení své sportovní kariéry (pokud přebírá některou ze stájí).

Jména novým zápasníkům zpravidla přidělují majitelé stájí. Většinou se jedná o složeniny několika slov, které symbolizují některou z vlastností, jimiž má správný zápasník sumó disponovat. Jen v málo případech v historii si zápasníci zvolili své občanské jméno za své sportovní.

Historie sportovního jména sahá do poloviny šestnáctého století, kdy bylo mezi zápasníky množství róninů (samurajů bez pána), kteří nechtěli zápasit pod svými skutečnými jmény.

Konec kariéry zápasníka sumó

Obřad „stříhání vlasů“ (danpacušiki) je obřad, kdy zápasník odchází do důchodu (intai-zumó). Zápasník si na sebe oblékne své nejlepší kimono a s naolejovanými vlasy se posadí do středu zápasnického kruhu. Hlavní rozhodčí stojí u něj s pozlacenými nůžkami. Postupně přistupují přátelé, sportovní kolegové a osobnosti, kteří mu odstřihávají prameny vlasů.

V Japonsku patří ke společenskému bontonu navštívit v době dovolené, alespoň jeden turnaj sumo. Ke vstupence dostává divák ještě balíček s jídlem. Sedí se na zemi a po dobu zápasu se jí a pije.



Dohjóiri v podání jokozuny Akinori Asašórjú


zápas sumó

 

 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3521 | 39%)
Ne (2705 | 30%)
Gaku-do je cesta, která vás naučí používat základní prvky sebeobrany, tuto cestu vám nabízím.........
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one