Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Karate

Karate (japonsky: 空手; Karate-dó), je japonské.

Historie


O historii Karate-do nejsou žádné písemné materiály, a proto nevíme, kde vzniklo a jak se vyvíjelo. Jeho nejrannější historie je odvozována ze starých legend.

Všechna asijská bojová umění jsou úzce svázána s východními filosofiemi, zejména s buddhismem Buddhismus vznikl v Indii, postupně se rozšířil po celé Asii a ve dvacátém století silně ovlivnil i filosofické smýšlení západního světa. Indie byla v té době ostře kastovně rozdělená. Jak k jednotlivým vyšším kastám náležela různá privilegia, patřily k nim i povinnosti. Mezi nejvýznamnější z nich patřilo i studium bojových technik a filosofických disciplín.



Tak se stalo, že Bódhidharma (třetí dítě krále Sugandy) byl vycvičen v umění boje holýma rukama (Vajramušti) a zároveň byl mnichem Prajnatavou vyučován i v buddhismu. Prajnatava kladl největší důraz na meditační cvičení, která byla nezřídka velmi náročná a únavná. Od svého učitele Prajnatavy se učí tajnému umění Lu-han (18 pohybů osvíceného).

Bódhidharma odešel z domova, aby předával své umění a také zen buddhismus. Prošel Mongolsko, Japonsko i Čínu (čínsky Ta-mo, japonsky Daruma). Usadil se v Číně v tu době neznámém klášteře Schaolin-si (mladý les) na přelomu 5. a 6. stol. n. l. Do kláštera nebyl hned přijat, jelikož zde byl buddhismus a ne zen buddhismus. Legenda vypráví, že se usadil v nedaleké jeskyni, kde pobýval 7 let v meditacích. Živil se lesními plody. Mniši jej dlouho pozorovali a obdivovali.

Po 7 letech byl přijat do kláštera jako světec a duchovní vůdce. Zde zavedl cvičení
Lu-han (kniha Iťing-ťing), které mělo podobu jako dnešní jóga. Mniši jej pak rozvinuli v bojový a obranný systém kvůli častému napadání kláštera. V 10. stol. Ťue-Juan, Li a Pai vytváří 170 akcí, které se zde učí dodnes. Schaolin se rozděluje na severní a jižní, stejně tak i jeho styly boje. Mnoho bojových systémů vychází z pohybů zvířat, které mniši léta pozorovali a napodobovali, např. styl tygra, kobry, opice, koně, atd. Mniši dále rozvíjejí Wudangské a Emejské styly.


Díky častým útokům na klášter se dostávají mniši Schaolinu mezi prostý lid, kde vyučují své umění a zakládají také různé školy bojových umění.

Schaolinské umění se tak šíří ne jen po celé Číně ale i do mnoha asijských zemí jako je např. Japonsko, Vietnam, Korea, Thajsko a další.

Cesta z Schaolinu na Okinawu

První kontakty s Čínou začaly během doby dynastie Sui (560-618). To se dělo z podnětu čínského císaře Yang Chien, který chtěl odhalit tajemství života a přeměnu kovu ve zlato. Za tímto účelem vyslal expedici, která měla za úkol hledat zemi „šťastných a nesmrtelných“, jež měla podle pověsti ležet někde na východě. Nato dorazili Číňané na ostrovy Ryu-kyu. V 7. století uznala Čína Japonsko oficiálně nezávislou politickou jednotkou. Poté vznikl čilý obchodní kontakt mezi oběma zeměmi, během něhož mnohá poselstva, sestávající z kněží, vojáků a úředníků, byla prohlášena za pohřešovaná. Je jisté, že přinejmenším několik z nich dorazilo na Okinawu, a ti měli vliv na zdejší primitivní kulturu. V 7. a 8. století se rozmáhá čilý cestovní ruch mezi Japonskem a Okinawou. Mnozí z těchto cestovatelů byli členové japonské válečné kasty (Samurai), buddhističtí putovní kněží obratní v boji a učenci.

Přicházeli také čínští mniši a zůstávali na Okinawě. Předpokládá se, že si sem v té době našlo svou cestu Shaolin-Kung-fu (Chuan-fa), stejně jako pak různá bojová umění z Japonska. K tomu ovšem nejsou žádné konkrétní důkazy.

Za prvního vládce Okinawy je považován muž jménem Shunten, který se sám v roce 1287 dosadil za krále ostrova. (Podle legendy slavný japonský válečník 12. století Taetomo a člen klanu Minamoto podlehl jednomu rivalovi v Japonsku a uprchl na Okinawu. Zde se oženil s okinawskou dívkou a narodil se jim syn, kterého pojmenovali Shunten).

Až k počátku období Ming v roce 1368 neexistuje žádný psaný materiál týkající se rozvoje bojového umění na Ryukyu. Je však jisté, že čínské bojové umění (Chuan-fa) přišlo na Okinawu mezi obdobím Sui a Ming (tedy v časovém období přibližně 800 let) a bylo místní kulturou přijato.

Často je v literatuře právě 14. století označováno za dobu, kdy se Chuan-fa dostalo na souostroví Rjú-kjú, zvláště na ostrov Okinawa, který sehrál ve vývoji Karate-do klíčovou úlohu. V této době se na ostrově usadilo 36 rodin z Číny, z nichž mnozí byli mistry Chuan-fa. Lze říci, že Karate vzniklo na Okinawě.

V roce 1372 se okinawský král Sato dobrovolně podrobil Číně, čímž se zesílil její kulturní vliv. V této době existovala na Okinawě sebeobranná metoda zvaná Tode (Tote) a dá se předpokládat, že byla ovlivněna čínským Chuan-fa. Dle ústního podání začátkem 14. století byla všude na Okinawě cvičena umění podobná Karate. Tato umění byla silně podnícena čínskými vyslanci, které posílal mingský císař Chu-Yuen-Cheang od roku 1372 v pravidelných odstupech dvou let na Okinawu.

Do roku 1866 přicházely čínské delegace každý druhý rok na ostrov (i po invazi japonského klanu Satsuma roku 1609). Mezi nimi se nacházelo i mnoho expertů čínského Chuan-fa. V období Ming (1368 - 1644) začalo také stálé osídlování čínské půdy okinawskými přistěhovalci (král nechal zřídit na čínské pevnině v provincii Fukien okinawské sídliště, ve kterém mohli bydlet lidé, kteří v Číně studovali nebo obchodovali). Tím přišlo mnoho čínských uměleckých děl a zvyků na ostrovy. Od této doby začíná být Okinawa pod silným kulturním vlivem Číny. Tento vliv trval 500 let.


V roce 1429 se stala Okinawa královskou říší pod vedením krále Sho Hashi. Nový král upevnil svou moc, pozval čínské úředníky, od kterých se nechal vyučovat státním záležitostem. Jeho prvním krokem bylo zlepšení obchodních vztahů Okinawy s okolními zeměmi. Rozšíření obchodu mělo vliv i na rozvoj Karate-do.

 
První zákaz nošení mečů
Pádem dynastie Sho docházelo po určitou dobu k politickým nepokojům. Roku 1479 uchopila moc nová dynastie Sho a první věc, kterou král Sho Shin podnikl, byl zákaz nošení mečů pro šlechtice i pro zemědělce. Nařídil zabavení všech zbraní a nechal je přivézt do svého sídla. Z důvodu jeho nařízení museli také všichni členové okinawské šlechty, společně se svými rodinami, žít v tehdejším hlavním městě Shuri. Jako důsledek tohoto odzbrojení vznikly dvě školy sebeobrany.

Ta první, známá pod jménem Tode, byla převážně rozvíjena a provozována členy šlechty. Ta druhá, známá jako Ryukyu Kobudo, byla rozvíjena většinou zemědělci a rybáři a užívala jednoduché nástroje jako účinné zbraně. Obě vznikly za přísného utajení. Mnozí historikové vidí podnět k rozvoji a zdokonalování Tode v tomto prvním zákazu zbraní na Okinawě.


Invaze Satsuma
Japonský zájem o Okinawu sahá do 12. století a částečně se zakládá na tom, že první král Okinawy, Shunten, byl japonského původu. Ovšem Japonsko začalo hrát v dějinách Okinawy roli teprve od roku 1451. Od té doby museli Okinawané platit Japoncům a Číňanům daň. Okinawa, bez vojenské opory, se podřídila požadavkům obou zemí.

V roce 1609 obrátilo Japonsko poprvé vojenské ozbrojené síly proti Okinawě. Japonsko chtělo Okinawany potrestat za to, že je nepodpořili v neúspěšné čínské válce. Invaze významného japonského rodu Satsuma tak zakončila nezávislost Okinawy i její kulturní a hospodářský rozvoj.

Poté, co Okinawu obsadil rod Satsuma, podřídil si ji a začal si dělat nárok na nadvládu nad všemi ostrovy Ryukyu. Okinawský král byl zajat a přivezen do Japonska jako rukojmí. Obyvatelé ovšem odmítali s Japonci spolupracovat, což vedlo k tvrdému omezení jejich svobod, včetně obnovení starého zákazu nošení zbraní. Přesto docházelo k početným srážkám mezi Japonci a obyvateli ostrova.

V této době zaznamenala bojová umění enormní rozmach. Různé skupiny Chuan-fa a společenství Tode se tajně setkávaly. Následkem toho se rozvíjel z kombinace mezi Tode a Chuan-fa nový bojový styl, který byl jednoduše nazýván Te (Okinawa-te). Te (ruka) rozvíjelo smrtelně efektivní metody, které byly použity proti japonským utlačovatelům. Také se začalo zintenzivňovat použití různých nástrojů jako zbraní, a tím došlo i ke značnému rozmachu Kobudo. Tento rozvoj v 17. století je prvním dochovaným důkazem pro umění, které se začalo silně blížit Karate-do.

Po dvou letech od invaze se Okinawa stává definitivně vlastnictvím Satsumů a král se vrací na ostrov, kde je však pod stálou kontrolou. Vláda Satsumů věděla, že rozvoj okinawského bojového umění by mohl znamenat újmu jejich moci, proto byl každý Okinawan, který se cvičil v bojových uměních, tvrdě potrestán. Poněvadž se obyvatelstvo nechtělo podrobit, uvalila vláda těžké tresty na celou zemi. Obyvatelé byli doslova terorizováni.
To vše jen zvyšovalo nenávist Okinawanů vůči Satsumům. Jejich nejúčinnější zbraní byla přitom bojová umění, dovedená k absolutní dokonalosti. Ačkoliv nikdy nedošlo k organizovanému boji, docházelo v každé době a všude na ostrově k násilným rozmíškám mezi obyvateli a Satsumskými samuraji. Bojová umění a jejich mistři zůstávali utajeni a jen blízkým příbuzným se podařilo být vyučováno mistrem.

V této době byla také pozastavena práce na sepsání kroniky okinawských bojových umění (asi na 90 let) a teprve okolo roku 1700 byla opět zahájena.

Od roku 1724 jsou známy informace o dějinách okinawských bojových umění. Počáteční napětí hodně povolilo a došlo k určitému sblížení mezi Japonci a Okinawany.


Okinawa
Jméno „Okinawa“ znamená doslova „rosa v otevřeném moři“. Tento úzký ostrov leží asi ve středu do délky nataženého řetězce souostroví (Ryu-kyu). Řetězec ostrovů se skládá ze 140 ostrovů, z nichž je jen 36 stále obydlených. Okinawa, místo vzniku dnešního Karate-do, je hlavním ostrovem souostroví Ryu-kyu
v Pacifiku.


Obyvatelé Okinawy jsou pro historiky etnologickým tajemstvím. Mnohé poukazuje na to, že první obyvatelé ostrova byli lidé, kteří přežili ztroskotání lodí. Potom údajně přišli přistěhovalci z jihu Japonska, kteří si vzali s sebou předměty do domácnosti, domácí zvířata, nářadí a také kulturní předměty. Protože dnešní Okinawané jsou míšenci z různých národních ras, věří se, že k těmto dřívějším přistěhovalcům patřili Malayové, Mongolové a japonští Ainu (původní obyvatelé Japonska, dnes izolovaný národ na severu ostrova Hokkaido). Okinawská kultura má nejblíže ke kultuře japonské, docházelo zde však díky kontaktům s pevninou k velmi silným vlivům z jihovýchodní Asie.

Okinawa-te

Okinawa-te je pozdější označení pro okinawské bojové umění (původně Tode nebo Te), které bylo pak ve 20. století přejmenováno na Karate. Celý systém se rozdělil v 17. století ve městech Šuri, Tomari a Naha na Shorin-ryu (Shuri-te a Tomari-te) a na Shorei-ryu (Naha-te). Toto původní bojové umění bylo ovšem čistou metodou sebeobrany v protikladu k dnešnímu sportovnímu Karate se značně lišilo od později vzniklých japonských stylů (Shoto-kan-ryu, Wado-ryu, Shito-ryu, Goju-ryu, aj.).

Okinawa-te stálo velmi blízko stylům čínského Chuan-fa. Všechny techniky nohou se orientovaly na střední a dolní pásmo (všechny techniky nohou, které nebyly obsaženy v Kata, nejsou původní a byly poprvé rozvíjeny v Japonsku. Jejich smysl slouží soutěžení, v okinawském sebeobranném systému nebyly cvičeny kvůli příliš velkému riziku).

Také tréninkové metody vykazují značné rozdíly mezi Okinawa-te a dnešním soutěžním Karate. Necvičilo se, aby se vyhrávalo, nýbrž aby se přežilo.

To předpokládalo, že sám bojový smysl techniky nebyl v pouhém zasažení protivníka, nýbrž mnohem více v působení na vitální boby. Techniky, které se dnes vyskytují v klasických Kata mohou být pochopeny, jen když jsou sledovány z tohoto pohledu. Mnohé z nich se v utkání nepoužívají, a to vedlo k tomu, že byly rozvíjeny
v moderním Karate čisté tělesné techniky, které měnily celkovou strukturu starého umění.


Protivník útočil s meči nebo jinými nebezpečnými zbraněmi a byl většinou v boji osvědčený válečník (Samuraj). Okinawané měli jen prázdné ruce nebo nástroje užívané k práci. Každá snaha ve cvičení sebeobrany měla tedy za cíl rozvíjet samotné smrtelné techniky (Todome) a na druhé straně nebýt zasažen zbraněmi útočníka, nebo tělo zpevnit tak, že mohlo ve zdraví přestát i silné údery.

Tyto aspekty cvičení jsou pro sebeobranu nezbytné, zatímco pro sportovní soutěž, ve které jde o body, se posunují do pozadí. V sebeobraně není žádný vítěz na druhém místě.

Další technický rozdíl od dnešního sportu je v zacházení se vzdáleností. V dnešním sportovním Karate jsou všeobecně používány vzdálenosti, které jsou pro sebeobranu nedostatečné. V Okinawa-te byly vyučovány techniky jak boje na blízkou, tak střední i dlouhou vzdálenost, pokud útočník používal zbraně. Přesto nebyly tyto bojové aspekty jediným obsahem starého bojového umění. Pokud chceme tomuto skutečně porozumět, musíme pochopit původní smysl (Shimeijurasan) každé techniky. Bez rozvoje skutečných technik a pochopení jejich širokého obsahu ztrácí Karate-do svoji výchovnou hodnotu.

V okinawském Karate byly Kata vždy považovány za srdce bojového umění a Makiwara za jeho duši. Hluboké studium Kata dává objasnění vnitřního významu techniky (kontrola dýchání, práce jak jednotlivých svalů, tak i svalových skupin, vitální energie a ducha) a jejich bojového užívání. Makiwara slouží k tomu, aby tato technika byla rozvíjena účinně tím, že učí formovat správné postavení těla, které je podmínkou, pro správné přenesení toku energie (Ki) na cíl. Když jeden z těchto aspektů chybí, stává se bojové umění pouze tělesným cvičením.

Předci Shorin-ryu

Kushanku
S tímto jménem je neoddělitelně spjat vznik okinawského Shorin-ryu. Kushanku byl čínský expert bojového umění (jeden z největších své doby), který na Okinawu přišel pravděpodobně v roce 1761 jako vyslanec čínského císaře Ming. Ve městě Naha, kde žil, se setkal s mistrem Tode, Sakugawou, který se stal jeho žákem a byl od něj 6 let vyučován. Vyučoval ho své Kata, ve kterých byl obsažen veškerý jeho bojový systém. Avšak původní Kushanku-Kata byla Sakugawou změněna, což vedlo později k založení více variant odvozených z formy Sakugawa. Oficiálním následníkem (Uchi-deshi) Kushanku na Okinawě byl Yara, který cvičil původní variantu Kushanku a předal ji dále.

Shionja
Byl dalším čínským expertem bojového umění, který přišel v 17. století na Okinawu. Měl velký vliv na směr Tomari a zanechal znatelné stopy čínských technik ve škole Matsumora z Tomari.

„Karate“ Sakugawa
Jeden z prvních známých okinawských expertů bojového umění velkého významu byl Sakugawa Shungo, také zván „Karate (Tode) Sakugawa“. Studium okinawského Tode a Kobudo začal pod vedením mnicha Takahara Peichin, který Tode spojil s různými formami meditace. Sakugawa byl ve 23 letech považován za pokročilého žáka bojových umění a byl na Okinawě znám. Po smrti svého mistra pokračoval ve studiu u mistra Kushanku a později zdokonaloval svoje umění i v Číně.
 
Sakugawa byl učitelem, který kladl důraz na tradiční obsahy bojových umění a odmítal všechny druhy specializace. Byl zakladatelem okinawského Dojokun (pravidla chování v Dojo).

Sokon Matsumura
Byl nejvýznamnějším okinawským mistrem Karate další generace. Narodil se pravděpodobně v roce 1792 v Shuri. Již od deseti let byl vyučován mistrem Sakugawou a rychle se rozvíjel ve vynikajícího experta bojových umění, který se stal svými činy na Okinawě legendou. Od svého krále obdržel titul „Bushi“ (Samuraj).

V té době nebylo ještě okinawské Karate systematizováno a bylo odkázáno výhradně na interpretace jednotlivých mistrů, kteří své znalosti předávali žákům. Umění, které mistr vyučoval, neslo jeho jméno.


Sokon Matsumura pojmenoval svůj styl poprvé Shorin-ryu Gokoku-an Karate. Jeho škola byla jednou z nejvýznamnějších a téměř všichni důležití mistři další generace s ní byli spjati. Ve škole Matsumura byly sloučeny Shuri-te a Tomari-te a od té doby již mezi těmito systémy nebylo žádné ohraničení.

Yasutsune Itosu
Byl jedním z největších Meijin (velkých mistrů) okinawských bojových umění (1830 - 1916). V 16 letech se stal žákem mistra Matsumury. Během doby se vyvinul v neporazitelného bojovníka.

Jeho poslední utkání bylo v 75 letech proti jednomu významnému japonskému šampiónovi Judo. Japonci stále chtěli odhalit tajemství kolem okinawského umění, což byl důvod pro trvalá vyzvání okinawských škol. Ta však zůstávala bez odpovědi, a tak Japonci vyvinuli tlak na okinawské správní orgány, které byly nuceny se obrátit na mistry Okinawa-te a požádat je o souhlas s bojem. Mistr Itosu nakonec výzvu přijal. Když před japonského bojovníka předstoupil 75-letý stařec, považovali to Japonci pod svoji důstojnost. Itosu shromáždil svoji školu a řekl žákům: „Dnes budete moci vidět Karate ve skutečném boji. Ukáži Japoncům, že Karate může být strašnou zbraní.“ Boj trval jen několik sekund. Když Japonec poprvé zaútočil, provedl mistr Tsuki (úder pěstí) a Judoka padl v bezvědomí k zemi. Poté provedl techniku Kuatsu (znovuoživovací) a přivedl ho k životu.

Přítomným řekl: „Dnes jste viděli, co může Karate způsobit. Nemělo by se nikdy užívat za tímto účelem, neboť Karate je zamýšleno jen pro bezvýchodné sebeobranné situace. Zanechte toho s dnešním bojem a vždy si na to vzpomeňte.“

Nejvýznamnějším přínosem mistra Itosu byly jeho Kata. Řekl: „Karate je způsob života, cesta, jak dospět k absolutní bezpečnosti a nebojácnosti.“

Shorin-ryu v Japonsku
Začátek vývoje japonského Karate je spjat s jedním jménem, se jménem člověka, kterého všichni přívrženci tohoto umění právem pokládají za otce Karate-do: Gichin Funakoshi.

 
Gichin Funakoshi


Gichin Funakoshi

Narodil se roku 1868 na Okinawě. V dětství bydlel u svého dědečka Gifu, který byl známý konfuciánský učenec. Už během školní docházky se setkal s mistrem Anko Azato (Yasutsune Azato Peichin) a začal u něho s výukou v Karate-do. V té době cvičil karate tajně, a to vyžadovalo, aby navštěvoval svého učitele v noci. U Azata býval často na návštěvě mistr Itosu, se kterým se bavili i o filozofických aspektech bojového umění.

Funakoshi se stal učitelem na vyšší škole v Naha, kde v roce 1901/1902 vedl demonstraci karate u příležitosti návštěvy japonského školního komisaře, jehož zpráva přiměla ministerstvo kultury k zavedení karate jako součásti učebního plánu na okinawských školách. V následujících letech docházelo k četnějším kontaktům mezi významnými japonskými osobnostmi a okinawským Karate, ve kterém Funakoshi začínal hrát stále významnější roli.

Po třiceti letech školní výuky požádal Funakoshi o uvolnění a věnoval se plně bojovým uměním. V roce 1916 provedl demonstraci Karate v Kyotu a v roce 1921 pro japonského prince Hirohita. V roce 1922 byl Funakoshi vybrán okinawskými mistry Shobu Kai (společenství bojových umění), aby představil Karate v Japonsku v Tokiu. Zároveň měl získat úctu okinawskému národu a důstojně jej v cizině zastupovat (Funakoshi byl nejen mistrem bojových umění, ale i mistrem kaligrafie a básnického umění, zběhlý v japonském jazyku a v okinawské kultuře). Měl Japoncům splnit jejich 300 let staré přání - uvolnit tajemství starého okinawského Tode. Z Japonska se Funakoshi už nikdy nevrátil. Tehdy 53-letý mistr zde věnoval zbytek svého života šíření Karate-do.

Jeho začátky v Japonsku byly velmi těžké. Přes den si vydělával příležitostnou prací a večer učil své první žáky. V roce 1924 založil první karate klub při Keio univerzitě a poté následovaly další školy a univerzity.

Během krátké doby vzbudil pozornost četných prominentních kruhů japonského Budó, mezi jinými také legendárního Jigoro Kano - zakladatele judo. Celý život spojovalo oba mistry hluboké přátelství. Říká se, že mistr Funakoshi poté, co Kano roku 1938 zemřel, se každé ráno na počest velkého mistra poklonil směrem ke Kodokanu. Kanova modernizační opatření velmi ovlivnila Funakoshiho tradiční pojetí bojových umění. Velmi nadšen byl například Kanovou stupnicí Danů. Cesta mistra Funakoshiho nakonec vedla k založení jím nezamýšleného stylu Shotokan (1936).

Ve 30. letech se bojové umění velmi rozšířilo a poptávka po učitelích byla velká. Mnoho mužů přicházelo z Okinawy do Japonska, ale jen málo z nich byli učitelé karate. Otvírali Dojo a učili žáky v technice pouličního boje, porušovali veškeré zásady karate, což vedlo k tomu, že karate získalo velmi špatnou pověst.

Funakoshiho soukromé dojo se však těšilo dobré pověsti i v nejvyšších kruzích Tokia, neboť své žáky si pečlivě vybíral. Dbal neustále na to, aby oslovoval i duchovní vrstvy Tokia, a proto byly mezi jeho žáky mnozí, kteří zvládali toto umění i po vnitřní (duchovní) stránce.
Vzestup karate byl zastaven druhou světovou válkou a mnoho žáků Funakoshiho bylo zabito. Shotokan byl v roce 1945 zničen náletem. Hned po válce začali japonští karatisté reorganizaci. Jejich cílem bylo vybudovat silnou a rozsáhlou organizaci.

roce 1949 byla oficiálně ustanovena Nihon Karate Kyokai – Japonská karatistická asociace (JKA) s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra. Když Funakoshi dosáhl věku 81 let, byl pověřen vedením výuky Masatoshi Nakayama a předsedou vyučovacího výboru byl jmenován Hidetaka Nishiyma. Teprve od roku 1956 je možno hovořit o sportu karate, neboť v tomto roce byla schválena jeho první pravidla. Závodí se v zápase (kumite), v sestavách (kata) a někdy i v přerážení.


Funakoshi zemřel 26. dubna 1957. Ke konci života sestavil 20 pravidel (Shoto Nijukun), k jejichž zachovávání vyzýval.


Masatoshi Nakayama

Asociaci uznalo ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate (vítězem se stal Hirokazu Kanazawa), které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport.

Shoto - základní pojem
Shoto znamená v překladu „šumění pinií“. Tímto slovem podepisoval Funakoshi svoje básně, které se stalo brzy velmi známé. V Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi. Shoto-kai znamená sjednocení Shoto-stylu a Shoto-kan znamená místo (centrum) pro Shoto-styl.

Vznik Shoto-kai

Shotokai je jméno jedné z organizací založené v roce 1935 na materiální podporu jejich mistra. Poté, co mistr Funakoshi zemřel, byl Shotokai v roce 1958 nově organizován. Genshin Hironishi se stal jeho prezidentem a mistr Shigeru Egami jeho hlavním instruktorem. Tato organizace se zformovala jako protiklad JKA, která vyučovala karate v závodním pojetí. Egami nikdy neakceptoval zápas, protože byl v rozporu s duchem Karate-do. „Tělo je omezené, ale duch může jít stále dál“, byla jeho zásada. Hlavní myšlenka jeho Karate-do byla učit kumite jako hledání harmonie mezi dvěma partnery a ne jako přání toho druhého porazit.

Základní koncepce stylu SHOTOKAN


Když mistr Funakoshi přišel do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou. Na Okinawě bylo běžné zakládat vlastní styly výběrem metod (kat) z hlavního systému. Nebylo v silách žádného jednotlivce je všechny ovládnout. Každé osobní pojetí však zůstávalo podřízeno hlavnímu systému, pokud však bylo hodnotné, bylo zpět do hlavního systému převzato a uchováno. Ve školách
Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata (jedna kata se cvičila i 3 roky, než se přistoupilo k další). Nikdo z mistrů se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se jen doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké pestrosti možností.


V Japonsku ovšem nešlo vyučovat karate podle okinawských vzorů. Do cvičení postupně zařadil další formy kumite a počet kata stanovil na patnáct.

Kata specifická pro Shotokan:
1. Heian - shodan
2. Heian - nidan
3. Heian - sandan
4. Heian - yodan
5. Heian - godan
6. Tekki - shodan
7. Tekki - nidan
8. Tekki - sandan
9. Bassai - dai
10. Kanku - dai
11. Hangetsu
12. Enpi
13. Jitte
14. Jion
15. Gankaku


V tomto systému použil Heian - Kata k výuce stupňů Kyu a Tekki - kata k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky. Bassai a Kanku se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému. Hangetsu převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei.

Empi měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbání se a rychlost, zatímco Jitte principy obrany (práci svalů při obraně spojené s tokem energie a postojem).

 
Jion učí přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu, zatímco Gankaku obsahuje psychologický aspekt bojovníka s Zanshin (duchapřítomnost), Yomi (předvídání) a Suki (využití šance).

Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému. Z velkého množství bodů na lidském těle (Kyusho) vybral ty, které bývají v kata nejvíce používány, a sestavil je do systému, který nazval Jintai-kyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v Kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem (Kime).

Shotokan Karate-do vykazuje extrémně silný vliv samurajů, který chybí všem ostatním směrům karate. Tento vliv se do Shotokanu dostal od Sokona Matsumury, který byl na Okinawě válečníkem vysokého řádu a velká osobnost Karate. Vnitřní linie jde přes Azata až k Funakošimu. Na ostatních školách Shorin-ryu a Shorei-ryu je zase zřetelně vidět čínský vliv.

Reimyo-Tode
Prvním z těchto přístupů či vlivů je přísné utajení, které zabránilo poznat Tode nejen Japoncům, ale také širokým masám okinawského národa, který měl rovněž malý přístup k utajovaným Dojo a učitelům Tode. Od invaze Satsumů v roce 1609 až ke dni, kdy mistr Funakoshi představil okinawské Karate v Japonsku (1921) se Japoncům nepodařilo odhalit tajemství kolem okinawského bojového umění.

Na Okinawě věděl skoro každý o existenci tohoto umění, žádný nezasvěcený ovšem neznal učitele. Tode bylo buď uvnitř rodin dále předáváno nebo přenášeno jen na důvěrné přátele. Kata, srdce Tode, byly přísně utajovány a platilo za zradu ukazovat je na veřejnosti. (V roce 1905, kdy mistr Itosu zavedl okinawské bojové umění do veřejných škol Okinawy, došlo k velkému protestu jiných mistrů. Přitom použil pouze speciálně vytvořená Kata (Pinan), které byly zamýšleny jen jako průpravná cvičení k udržení zdraví a bojová tajemství Tode tím nebyla vydána).

Díky střetům mezi Satsuma-Samuraji a mistry Tode, která končila smrtí Samurajů, věděl národ o účinku tohoto umění. Lidé si nemohli tyto výjimečné výkony vysvětlit, a tak nazvali bojové umění „Reimyo-Tode“ (podivuhodné čínské umění) nebo „Shimpi-Tode“ (tajemné čínské umění).

Soto-deshi a Uchi-deshi
V tradičních okinawských bojových uměních rozlišovali mistři svoje žáky na Soto-deshi (vnější žák) a na Uchi-deshi (vnitřní žák). Soto-deshi byli ti, kteří toužili po veřejné prezentaci a měli tělesné dispozice k fyzickému výkonu, zatímco Uchi-deshi byli ti, kteří měli potenciál k výzkumu esoterických obsahů bojového umění. Staří mistři pak po mnoha letech cvičení zvolili svého následovníka mezi těmi, kteří usilovali o pravé vnitřní učení (Uchi-deshi). Uchi-deshi byl předán správný význam pohybů a jejich působení na vlastního ducha, na zdraví a tok Ki.

Soto-deshi (vnější žáci) se museli snažit pochopit Kata vlastními silami. To, čemu nerozuměli, změnili podle svého vidění. Tak vzniklo mnoho forem, které se více či méně vzdalovaly od vnitřního učení a fyzické aspekty boje postavily do popředí.

Ve správném významu Kata mají všechny pohyby svůj vnitřní význam a sledují nějaký smysl. Většina útočných technik směřuje na vitální body, jsou naladěny +na vnitřní rytmus protivníka a mohou mít ničivé účinky. Pomalé pohyby mají různé psychologické, zdravotní a meditační aspekty, které nejsou pro nezasvěcené očividné.


Jako příklad je možné sledovat dějiny Kata Kushanku. Když Koshokun (čínský předavatel Kata) přišel na Okinawu, učil svou variantu Kushanku, která byla pro Okinawany, zvyklé na sílu, plná nepochopitelných pozadí Chi-kung. Tato forma učila, zcela v protikladu k pojetí Okinawanů, důvěřovat jiné síle v člověku (Ki), aby porazil svého protivníka. Sakugawa, žák Kushanku toto nemohl pochopit a přenesl na formu svůj obvyklý fyzický koncept. Ale Kushanku udělal svým Uchi-deshi Yara, který díky svému čínskému vzdělání našel přístup k vnitřnímu učení. Tak se začaly rozvíjet dvě linie - Uchi prostřednictvím Yara, Kyan, Nagamine a linie Soto Kushanku-Kata prostřednictvím Sakugawa, Matsumura, Itosu atd., která tvořila zase své odnože.

Pro veřejnost byl však Soto-deshi vždy jediným viditelným následníkem. Jemu patřilo uznání lidí a sláva veřejnosti. On zastupoval styl směřující na venek, tedy technické aspekty bojového umění. Skutečným dědicem stylu byl však Uchi-deshi, který chápal pozadí bojového umění. Stal se tak opatrovníkem esoterického učení stylu, zůstával téměř stále v pozadí a veřejnosti byl znám jen zřídka.

Sportovní Karate
Dnešní sportovní systémy Karate jsou přinejlepším linie Soto a neobsahují žádné vnitřní aspekty. Vyučují změněné Kata Bunkai, které je upraveno na sportovní užití technik. Tyto formy Bunkai byly založeny jako čisté formální aspekty boje, čímž techniky ztratily svůj vnitřní význam. Takovéto studium pak nevede ke skutečnému pochopení bojového umění.

Správnou výukou Kata mohou techniky byť opticky nepříliš odlišné dosahovat diametrálně jiné účinnosti. Tyto techniky mohou vést např. k těžkým zraněním, pokud jsou použity na vitální body (Tsubo), které leží na akupunkturních meridiánech. Mnohé pohyby v Kata měly za cíl takové účinky neutralizovat. Mají nabít nebo uvolnit centra energie cvičícího různými koncentračními nebo dechovými metodami. Často jsou to pohyby, které se zdají z čistě sportovního pohledu neužitečné, a proto nenacházejí užití v méně fundovaných liniích Soto.

Celkem existuje asi 50 kat, avšak některé prameny uvádějí až 70 kat. Jsou katy krátké a snadné, ale existují i katy velmi dlouhé a obtížné. Každá škola karate si utvářela katy podle svého pojetí, především pak v nich preferovala své typické techniky včetně svého způsobu obraného boje. Proto se katy dělí na základní, vyšší a vrcholné katy.

Stav Karate-do dnes
Bohužel v dnešní době je karate ve světě příliš roztříštěné. Je velká řada směrů a mnohé z nich se již příliš vzdálily hlavnímu systému.
Existuje však nejméně jeden mistr, který se snaží zachovat hodnotu tradiční karate-do a v souladu s principy je dále rozvinout. Je to mistr Nishiyama.

Hidetaka Nishiyama důsledně dbá na dodržování metodiky výuky s důrazem na studium všech principů, které dokáže jasně definovat a přes jeho poměrně vysoký věk i prakticky demonstrovat.

 

Hidetaka Nishiyama

Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a např. v Japonsku je součástí tréninkového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen. V Japonsku a všude ve světě však karate získává velkou popularitu jako soutěžní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence v celém světě. Zejména se proslavilo filmovou a knižní tvorbou.

Styly

Existuje mnoho stylů karate, mezi nejznámější patří:
  • Šótókan (松濤館, styl zaměřený především na přímé techniky, výbušná síla)
  • Šitó-rjú (糸東流, styl zaměřený na rychlost a lehkost techniky)
  • Gódžú-rjú (剛柔流, styl upřednostňující obloukové techniky)
  • Wadó-rjú (和道流 klasický styl karate)
  • Šórin-rjú (小林流 využívají více přímočarých švihových pohybů. Najdeme zde tvrdé kryty jako např. šutó-uke, švihové gedan-barai vedené z ramene dolů.)
  • Ueči-rjú (上地流 škola Naha te, přerážení)
  • Kjokušin (極真, 極真会館 [kjokušin kaikan], nejtvrdší styl)
  • Budókan (武道館 styl zaměřeny na staré tradice a techniky karate)
Filmy např:
  • Kid 1, Karate Kid 2, Karate Kid 3, Karate Kid 4, Nový Karate Kid, Karate Kid – animovaný seriál, Karate tygr 1-7 díl, Karate polda, aj.

Pásek

Pás (obi) se v dnešní podobě začal objevovat ve 14. až 15. století jako praktický doplněk samurajů. Nositel se od něj nikdy neodlučoval. Pásek byl vyráběn přesnými postupy odrážejícími symboliku a skrytý význam. Například pásek vyrobený z obnošených šatů rodičů (symbol úcty) nebo šatů mistra (symbol přijmutí odkazu) nebo vyčištěného menstruačního pásu žen (symbol vyčištění původně špinavé mysli). Symbolika odevzdávání (předávání) pásu (jako odevzdávání mysli, odkazu) zanikla asi před 200 lety ve prospěch označení pokročilosti techniky a zásluh reprezentující jen vnější stránku praxe, kterou žák předvádí a kterou při zkoušce prokazuje. V různých školách karate (ale i jiných bojových uměních, např. Judo) se barvy liší. Jednotlivé barvy mají hlubokou symboliku, která vychází z duchovní podstaty víry. Pásek se uvazuje předepsaným způsobem.

Následující žebříček odráží stupně podle stylu Šótókan, doplněny jsou stručné významy barev:
  1. bílá (8. kyu) – začátečník (symbol čistoty, neposkvrněnosti bojovým uměním)
  2. žlutá (7. kyu) – zvládnutí základů (barva slunce, pro cvičence symbol svítání)
  3. zelená (6. kyu) – tvoření nových myšlenek a řešení (barva rostlin, trávy a lesa)
  4. fialová (5. kyu)
  5. fialová (4. kyu)
  6. hnědá (3. kyu) – trvanlivost a spolehlivost (barva země)
  7. hnědá (2. kyu)
  8. hnědá (1. kyu)
  9. černá (1. dan) – začátek nového dne (barva noci, vše teprve začíná)
  10. černá (2.-10. dan)
Další barvy mohou vyjadřovat:
  • oranžová – obracení k novým horizontům (barva zapadajícího slunce, symbol nových významů učení)


Karate kimono




 
Filmové osobnosti karate:


Jean-Claude Van Damme


Chuck Norris


David Carradine

Zápas karate muži