Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Historie Džódó (Jódó), džódžucu

 

Džódó (japonsky 杖道) je japonské bojové umění využívající džó - krátkou hůl z tvrdého dřeva. Džódó znamená v japonštině cesta džó. Starším výrazem pro džódó je džódžucu (杖術) - technika džó. Džó vzniklo jako nástroj profesionálních bojovníků zejména pro boj s katanou. Je ceněno pro extrémní jednoduchost, proměnnou bojovou vzdálenost a množství způsobů, jimiž lze protivníka napadnout.

 

 

Existovalo více než 70 škol džódžucu, z nichž nejstarší (a jedinou dochovanou) je Šintó Musó rjú, pocházející ze 17. století. Slovo Šintó (神道) v názvu školy znamená cesta bohů, Musó (夢想) je vnuknutí či vize a také se může vztahovat k příjmení zakladatele školy (Musó Gonnosuke) a rjú () značí myšlenkovou školu, směr, styl. Dvacátý pátý hlavní představitel školy Takadži Šimizu začal používat termín džódó, čímž vyjádřil, že původně bojové umění má sloužit i vyššímu filozofickému účelu.

 


Džó také používají některé další školy jako přidruženou zbraň, ať již jako přípravu na střetnutí se soupeřem používajícím džó, či jako improvizovanou zbraň (například zlomenou naginatu). Délka a rozměry džó závisí na škole, a pohybuje se zhruba mezi 90-150 cm.



Džó používané v Šintó Musó rjú má délku 4 šaku 2 sun 1 bu, tj. přibližně 128 cm. Tato délka zůstává stejná pro každého bez ohledu na výšku nebo jiné tělesné dispozice. Šířka, nebo průměr džó se pohybuje mezi 22 - 27 milimetry.



Techniky Šintó musó rjú obvykle provádíme proti meči délky daitó katana nebo odači, který představuje dřevěný meč - bokutó (tj. přibližně 100 - 102 cm, také bokken). Některé katy se cvičí s kratším mečem - kodači (přibližně 55 - 56 cm). Oba meče, kodači i odači musí být opatřeny záštitou, které se říká cuba a je vyrobena buď z kůže, nebo z pevného syntetického materiálu (plast). V případě plastové záštity je nezbytně nutné použít i cubadome, tedy gumovou podložku, která záštitu drží.



dřevěný meč - bokutó

Obě zbraně, džó i meče, se nejčastěji vyrábějí z dubového dřeva. Pro Šintó musó rjú je ideální bílý japonský dub (širogaši), ale použít se dá i méně kvalitní dřevo z jiné oblasti. Zbraně je třeba kontrolovat, vzhledem k možnosti poškození a následně zranění. Neměly by být nijak poškozené, ani neuměle opravované (lepení páskou, nebo jinak).

Vhodné je přenášet zbraně v tašce nebo obalu (fukuro), nebo je radši nechávat
v dódžó (místo, kde se cvičí). Zbraně pro cvičení tradičních bojových umění jsou určeny právě pro toto cvičení, takže je nežádoucí používat je jinde a jinak.


Cena kvalitního džó se v současnosti pohybuje mezi 800 - 1200 Kč, ale jistě se dá pořídit džó mnohem levněji. Mimoto, v každém klubu se obvykle najde někdo, kdo má džó dvě (i víc) a rád je nováčkovi jednou, dvakrát půjčí. Bokutó není na prvním tréninku potřeba, to si můžete pořídit o něco později a jeho cena bývá o málo nižší. Ačkoliv se tato částka může zdát poměrně vysoká (za rovný klacek), kvalitní džó a bokutó obvykle vydrží několik let, takže vlastně o tak velkou investici nejde.

V rámci přidružených disciplín se později seznámíte s tandžó, krátkou holí (asi 90 cm), která ale nemusí být vyrobena z tak pevného materiálu, takže se jedná o zanedbatelnou investici. S dalšími zbraněmi cvičí jen ti nejzkušenější, po mnoha letech praxe.


Džó

Legenda o původu


Za zakladatele tohoto umění je považován Musó Gonnosuke Kacujoši, který v roce 1605 zápasil s mistrem meče Mijamotou Musašim. Popis jeho zápasů se předával delší dobu ústně, takže nejde o prokazatelná fakta ale spíše legendu, jejíž různá podání se v detailech liší.

Gonnosuke vyzbrojený pravděpodobně (nebo dlouhým bokkenem) vyzval v roce 1605 na souboj neporazitelného mistra Musašiho, který byl vyzbrojen patrně dlouhým a krátkým mečem. Musaši pravděpodobně zablokoval soupeřovu zbraň takzvaným „x-blokem“ (džudžidome). Gonnosuke tak byl donucen buď se vzdát, anebo ustoupit a čelit okamžitému protiútoku, který by však dlouhou holí nestihl odvrátit. Byl tedy poražen, ale Musaši mu daroval život. Zahanbený Gonnosuke prchnul do chrámu Kamado Šintó na vrcholu hory Hóman na Kjúšú.

Tam 37 dní meditoval a prováděl rituály chudoby a odříkání. Poslední noci měl údajně boží vnuknutí, na jehož základě vyřezal kulatou hůl dlouhou 4 šaku, dvě sun a jedno bu (necelých 128 cm). Džó bylo delší než běžné meče té doby, ale kratší než rokušaku bó. Větší obratností této tyče Gonnosuke porazil Musašiho ve druhém souboji. Způsob provedení je nejistý, ale džó zablokované pomocí džudžidome lze rychle přetočit mimo bok a stejným pohybem použít druhého konce tyče k protiútoku. Gonnosuke mohl zvítězit právě tímto způsobem. Podle jiných legend však mistr Musaši zůstal po celý život neporažen.

Moderní výcvik

Stará škola (neboli korjú) Šintó Musó rjú s více než čtyřsetletou tradicí je stále vyučována. Studium je vedeno formou kat džó proti meči, a zahrnuje přes 60 takovýchto kat stupňující se obtížnosti. V rámci této školy se také vyučuje 12 kat s mečem a další přidružené zbraně, například tandžó (vycházková hůl), kusarigama (tyč se srpem a závažím na řetězu) či policejní džutte, které ovšem cvičí pouze pokročilí studenti. Dle této školy se v džódó nepořádají žádné turnaje.

Mistr Takadži Šimizu  vytvořil ve druhé polovině 20. století (1955) pro potřeby Japonské federace kendó moderní formu zvanou krátce Seitei džódó nebo též Zen Nihon kendó renmei džódó. Seitei džódó obsahuje 10 mírně upravených kat z Šintó Musó rjú a dvě další katy nejasného původu. Na rozdíl od tradiční formy se v této variantě se pořádají i soutěže ve správnosti a přesnosti provedení kat.

Další moderní formou džódó (nijak nesouvisející s tradičními školami) jsou různé styly Aikidžó, cvičené v rámci Aikidó  primárně za účelem demonstrace a lepšího pochopení jeho principů.


Takadži Šimizu (1896-1978)

 
Cvičební oděv

Keikogi je cvičební oděv. V případě Šintó musó rjú jde o prosté tradiční oblečení, složené ze tří částí.

Kabátek (uwagi) se dvěma „záhyby“, podobně jako v jiných bojových uměních, přičemž levá strana je vždy přes pravou stranu tak, aby nebylo vidět víc pokožky na hrudi, než je třeba.

Pásek (obi), několikrát obtočený kolem pasu, je tenčí (objem), širší (výška) a delší než jsou pásy používané v moderních budó. Používáme dvě barvy. Bílý pro mudanša (bez stupně dan) a černý pro júdanša (držitel stupně dan). Nejvyšší stupně, zvláště učitelé mohou nosit obi nachové nebo karmínové barvy.


Kalhotová sukně (hakama) dostatečně dlouhá, aby zakryla kotníky, správně oblečená a uvázaná.

Uwagi a hakama by měly mít jednotnou barvu, v případě Šintó musó rjú nejčastěji tmavě modrou nebo černou, setkat se můžete i s bílou barvou. Tmavé barvy jsou praktické především kvůli méně viditelným nečistotám v případě venkovního cvičení. Pod uwagi se nenosí žádné další oblečení s výjimkou lehčího trika pro ženy a dívky. Muži by neměli nosit tričko ani v případě velmi chladného počasí.
 

 
Cena tohoto oblečení se pohybuje od 1000 Kč za hakamu, stejná částka je třeba pro nejevnější uwagi. Obi může stát 500 ale i 1500 Kč, proto je praktičtější použít běžné obi pro jiné disciplíny (100 Kč).

Nicméně na začátku cvičení není třeba používat toto předepsané oblečení.
Pro prvních pár týdnů postačí prosté tričko, tepláky anebo keikogi z jiné disciplíny, jako je aikidó, judó nebo karate.


Etiketa

Jednou z nejzřetelnějších částí tradičních bojových umění je jistá formálnost při jejich cvičení. Pro etiketu a normy chování používáme označení reišiki (případně reigi sahó). Jde o společenské normy, vycházející z nutnosti zachovávat existující vztahy a těmito vztahy se řídit. Jde o bezpečnost cvičících, podobně jako v minulosti, ve starém Japonsku, šlo o zachování života každého z účastníků tehdejších složitých společenských vztahů.

Normy, které při našem cvičení dodržujeme, jsou také součástí vlastního cvičení. Mysl je lépe připravená na cvičení a učení se v případě správného přístupu k okolí. Etiketa a zdvořilost úzce souvisí s rozvinutím úplného soustředění (zanšin). Pokora a starostlivost při provádění celých "rituálů" snižují, nebo pomáhají snižovat, pocity nebo projevy arogance a domýšlivosti.

Existuje několik pravidel, které by měl dodržet každý, kdo vstupuje do dódžó a kdo dódžó opouští. Tato pravidla aplikujeme při našem cvičení a vycházejí z toho, jak nás vedou naši učitelé. V případě nejasností je možné se zeptat na význam toho, či jiného pravidla.

Tady jsou:
  • při vstupu do dódžó a při odchodu se ukloníme směrem k šómen (pokrývka hlavy je sundaná už před vstupem do dódžó podobně, jako když zdravíme přítele)
  • abychom nerušili ostatní, mluvíme potichu a neděláme ani jiný hluk
  • používáme správné oblečení bez zbytečných doplňků (tričko pod gi, ponožky) nebo ozdob (nášivky, šperky...)
  • jsme čistí, stejně jako oděv, který používáme
  • mimo dódžó jsou zbraně přenášeny v pouzdře (viz nahoře)
  • uvnitř dódžó jsou zbraně vždy považovány za zbraně, nejde o kus dřeva, který se dá používat jako „berle“ při výkladu
  • když jsou zbraně položeny na podlaze, dbáme na to, aby ostří a špička v případě mečů nesměřovala k šómen (kamiza)
  • zbraň pokládáme na zem tak, že si klekneme na koleno a položíme jí na podlahu
  • nikdy neopíráme zbraně o zeď
  • (je-li to možné) zbraně nepokládáme ke kamize a určitě je tam nesmíme nechat během úvodního nebo závěrečného pozdravu
  • nikdy nešlapeme na nebo přes zbraně, zbraně vždy obcházíme
  • během cvičení zůstává každý pozorný, disciplinovaný a čilý (zanšin, fudóšin, muga-mušin)
  • nepřecházíme mezi dvěma cvičícími partnery (nejlepší je obcházet je ještě předtím, než se začnou pohybovat)
  • jako projev fudóšin (nehybná mysl) se při nepatrném zranění zdržíme zbytečného povyku (křičení, stěžování apod.); zraněná osoba se snaží diskrétně docvičit do konce katy a teprve potom si ošetří zranění
  • jestliže učitel opravuje, nebo komentuje, zkuste to přijmout a snažte se pochopit význam (i když by se to zdálo špatně)
  • buďme tolerantní k ostatním a přísní na sebe
  • nechte učitele, aby opravoval a měl připomínky

Džódó v České republice
  • Tenšin dódžó sídlí ve Zlíně. Tradiční škola pod vedením Patrika Ortha pod záštitou Evropské federace džódó. Pražskou skupinu, která trénuje pravidelně, vede Zdeněk Dvořák. Další skupiny jsou v Tachově a v Krnově.
  • Česká federace kendó zahrnuje i několik klubů, kde se cvičí seitei džódó.
  • Džódó se v ČR cvičí od roku 1995.
 

Trénink s džó