Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Působení sekt - pokračování....

Využil zmatků období sengoku džidai a porazil rod Togaši, vládnoucí provincii Kaga (1488) a ovládali ji až do roku 1583, kdy byli Ikkó ikki poraženi Hidejošim. Nešlo jim ale jen o rozšiřování svého náboženství, ale hlavně o kontrolu co největších území, odkud museli obyvatelé odvádět daně a kde by mohli Ikkó ikki nastolit svůj režim. V provinciích jako třeba Kaga, Mikawa a Settsu vzrůstala touha po nezávislosti a počet členů Ikkó ikki vzrostl mezi lety 1400 až 1500 o 50 procent a Hongadži jinaicho (obchodní klášterní centrum) v Išijamě se stalo v sedmdesátých letech šestnáctého století nejsilnějším ekonomickým střediskem v Japonsku! Navzdory tuhému odporu byli Ikkó ikki zničeni Nobunagou a Hidejošim mezi léty 1570 a 1583 - důvody, proč Nobunaga usoudil, že je nutné Ikkó ikki zničit jsou zřejmé. Ortodoxní členové Šin buddhismu obnovili poté rozdělení obyvatelstva na ooboo a buppoo a vlastně celý program kláštera Hongandži zůstal až do přelomu sedmnáctého a osmnáctého století nezměněn a velmi ovlivnil kulturu za doby šógunátu Tokugawa, ačkoliv byli kláštery pod přímou kontrolou Tokugawovi policie.
Aktivity Ikkó ikki se projevovaly hlavně v pobřežních provinciích, které díky přístavům umožňovaly styk Ikkó ikki s piráty (jap. wakó) - Kaga, Etchu , Echizen a Echigo. Protože lodě bez certifikátu (pirátské) si mohly dovolit vypouštět hlavně kláštery, měli k sobě Šin buddhistické kláštery a piráti velmi blízko. Počet Ikkó ikki vzbouřenců byl značný - přes sto tisíc, dali tedy dohromady v polích bojující vojsko čítající minimálně dvacet tisíc pěšáků! Jejich výkony na bojišti, navzdory porážkám způsobeným rodem Asakura (1506 a 1555) - pánům provincie Echigo, byl obdivuhodný. Jak už jsem řekl, v roce 1488 dokonce drželi pod kontrolou celou provincii Kaga a udrželi ji po většinu století. Kromě toho se jim podařilo v bitvách zabít dva známé vojevůdce z provincie Echigo (1506 a 1536). Projevovali se ale také ve vnitrozemí, zvláště ve druhé polovině 16. století. Sekty se obávaly nástupu vojenské moci - šóguna, který by se jim mohl postavit - proto se snažili ze všech sil zabránit sjednocení země.
K prvnímu střetu došlo v bitvě u Kamiwada (1564). Nešlo sice o velkou bitvu (Za Ikkó ikki bojovalo přibližně 1000 vojáků), avšak způsobili nemalé těžkosti mladému Tokugawovi (tehdy Matsudairovi) Ieyasu. Boje vyvrcholily v organizovanou válku proti představitelům Šin buddhismu a jejich sídlu - klášteru Hongandži v Išijamě (dnešní Osaka), kterou na sebe vzal daimjó Oda Nobunaga. Nakonec byly všechny kláštery sekt, které se nevzdaly srovnány se zemí. Jen díky přísnému režimu šógunátu Tokugawa nenabyly po skončení občanské války tyto sekty své původní moci.
Vojenské sjednocení Japonska
Ve čtyřicátých letech přijeli do Japonska první Evropané a s sebou přivezli nové náboženství - křesťanství a také novou zbraň - střelný prach a s ním i palné zbraně arkebuzy, později muškety. Po Japonsku se začalo křesťanství šířit hlavně díky podpoře rodu Oda a díky obchodu s Portugalci (být aspoň naoko křesťanem bylo tehdy velice moderní; křesťanství se považovalo v Japonsku za větev buddhismu). Došlo ale ke sporům se sektami, které vyvrcholily obrovským organizovaným povstáním vojsk mocných buddhistických klášterů (1563).

Při sjednocování Japonska došlo ke stovkám ozbrojených střetů a k tomuto období se pojí mnoho jmen vojevůdců a rodů. Čistě pro vaši orientaci v následující změti dat a údajů vám vyjmenuji jména těch nejsilnějších rodů a vojevůdců. Mezi mocné rody neodmyslitelně patří rody Oda, Takeda, Tokugawa, Móri, Uesugi a Imagawa; mezi ty méně silné například Hódžó, Šimazu, Saitó a Hosokawa. První jméno dáimja většinou označuje příslušnost k rodu, tedy Oda Nobunaga pocházel z rodu Oda, Móri Mottonari z rodu Móri apod. Rod Oda měl schopné vojevůdce Odu Nobunagu a Tojotomiho Hidejoši (Hidejoši tedy nepocházel z rodu Oda, ale z rodu Tojotomi), rod Móri Móriho Mottonari, rod Tokugawa Tokugawu Iejasu, rod Takeda Takedu Šingena a jeho syna Takedu Katsujori (Kacujori) a rod Uesugi Uesugiho Kenšina. To je ve stručnosti vše. Nyní se můžeme pustit už do samotného sengoku daimjó.
Ačkoliv boje začínají už Ónin válkou roku 1477, vlastní sengoku džidai navazuje na éru Ónin později, přibližně v devadesátých letech patnáctého století. Zprvu probíhají boje jako menší sousedské potyčky mezi samuraji; organizovaná válka z nich vyústí později:
První velký střet se odehraje roku 1553. Dojde k první konfrontaci dvou mocných rivalů Takedy Šingen a Uesugiho Kenšin v první bitvě na pláni Kawanakadžima v provincii Šinano (nebo také bitva u Fuse) a o dva roky později se obě armády střetnou na stejném místě a vybojují druhou bitvu na pláni Kawanakadžima (známou též jako bitva u Saigawy). Nakonec, v roce 1559 je už provincie Šinano téměř celá pod nadvládou Šingena. O další dva roky později vybojují Takeda Šingen a Uesugi Kenšin spolu nejkrvavější bitvu v japonských dějinách vůbec - počtvrté se střetnou na pláni Kawanakadžima. V roce 1563 poráží Šingen společně s Hódžem Udžijasu Uesugiho Norikacu v bitvě u Musaši-Macujama v provincii Musaši. V roce 1564 se prolije krev v páté, rozhodující bitvě u Kawanakadžima mezi Takedou Šingenem a Uesugi Kenšinem.

Japonsko je ale v závěru sjednoceno třemi vojevůdci, z nichž každý navázal na dílo předchozího. Prvním z nich byl Nobunaga z rodu Oda, který se hlavně proslavil zničením Pravé sekty čisté země a všech jejich větví a klášterů. Spojil se s mocným rodem Tokugawa a společně donutili některé malé státečky podřídit se jejich hegemonii. Ještě před jejich spojenectvím měli tyto dva rody spory: V roce 1558 porazil Macudaira Motojasu (teprve později získal jméno Tokugawa Iejasu) Nobunagu v bitvě u hradu Terabe, který Nobunaga dříve od něj koupil a Macudaira Motojasu jej chtěl zpět. V roce 1560 se Motojasu spolčil s Imagawou Jošimotem a společně zaútočili na Nobunagovu rodnou provincii Owari. Nobunaga ale přepadl Jošimotův hlavní voj, a ačkoliv měl Jošimoto desetkrát větší přesilu, byl poražen a sám v boji padl. O dva roky se konečně Nobunaga s Macudairou Motojasu (tehdy už Tokugawou Iejasu) spojil.

V roce 1565 zosnoval Takeda Jošinobu spiknutí proti svému otci Šingenovi v provincii Kai, ale Šingen ho odhalil (a později jej donutil spáchat seppuku).
V roce 1567 Nobunaga obléhal hrad Inabajama, sídlo rodu Saitó. Údajně jej pro Nobunagu vybojoval Hašiba (Tojotomi) Hidejoši, jeho vazal a generál. O rok později (1568) Nobunaga s armádou obsadil císařské sídlo - město Kjóto a dosadil kněze Ašikagu Jošiaki jako loutkového šóguna pod svou kontrolou. Sám Nobunaga odmítl titul šóguna. Považoval se za nezpůsobilého, protože nebyl potomkem Minamotů. V tomto roce (1568) také vyhlásil Takedovy válku silný rod Imagawa a v roce 1569 byl zabit Ikkó ikki v provincii Ise Nobunagův bratr Nobuoki. V té době odvrací Takeda Šingen útok rodu Hódžó a potom obklíčí hrad Odawara v provincii Sagami. O týden později se Šingen vzdává plánů na dobytí Odawara a vrací se domů. Cestou však narazí na další armádu rodu Hódžó a porazí ji v bitvě u Mimasetoge. Poté Nobunaga donutí Jošiakiho, aby požádal všechny místní knížata, aby se sjeli do Kjóta (nepodařilo se mi ale bohužel zjistit, čeho tím chtěl Nobunaga dosáhnout). Asakura Jošikage ale odmítá a je proto šógunem a císařem označen jako nevěrný. Nobunaga tedy shromáždí armádu a vytáhne na provincii Echizen, což je sídlo rodu Asakura. V této době umírá jeho druhý bratr Nobuharu. Když Nobunaga, podporován Tokugawou Iejasu, zaútočil na Jošikageho hlavní město v Echizen, přišel na pomoc Jošikagemu Nobunagův nevlastní bratr Asai Nagamasa, který měl a dodržoval s Asakurou už desetiletí smlouvu vzájemné pomoci a který, zatímco Nobunaga plenil Echizen, narychlo shromáždil vojsko. Nobunaga se stáhl do Kjóta pro posily. Poté (stále 1570) Nobunaga rozdrtil rod Asai v bitvě na řece Anegawa, když táhl na Asaiů pevnost Odani. V tomto roce dobyl Takeda Šingen provincii Suruga. (Poté Šingen dobyl i hrad Hanzawa, patřící Óharovi Sukejošimu, ale musel v provincii Suruga čelit útoku armád rodu Imagawa a Hódžó.) Na konci roku pak Nobunaga neúspěšně obléhá opevněný klášter Nagašima v Ise, který kontrolují Ikkó.

V roce 1571 se Nobunaga podruhé marně pokusil dobýt Nagašimu. Jako zadostiúčeniní porazil Pravou sektu čisté země na hoře Hiei (1571), kde vyvraždil a vypálil klášterní komplex Enrijaku - Dži (pravděpodobně opět v držení větve Ikkó nebo větve Tendai). Po roce opět zakročil proti Asaiům a zaútočil na Odani. Ve stejném roce porazil Nobunaga v provincii Ómi zbylé členy poměrně slabého rodu Rokkaku. Stále v roce 1571 se naposledy spolu utkávají Takeda Šingen a Uesugi Kenšin v bitvě na řece Tone v provincii Kozuke. O rok později Šingen uzavírá mír s rodem Hódžó a v listopadu vstoupí Takeda Šingen s armádou na Tokugawy území a Akijama Nobutomo (Takedův vazal) dobývá hrad Iwamura v provincii Mino, patřící rodu Oda. V roce 1573 obklíčí Nobunaga Kjóto a donutí Jošiakiho, aby se vzdal svých plánů na vyvolání vzpoury, které předtím spřádal. Poté se opět neúspěšně pokouší dobýt Nagašimu. Krátce poté se ale Jošiaki této šikaně vzepře. Nobunaga mu za to zničí jeho pevnost na řece Uji a pak ho pošle do vyhnanství.

Na podzim 1573 Nobunaga obklíčí hrad v Odani, patřící Asaiovi Nagamasa a zničí posily, které Nagamasovi přijdou od Asakury Jošiakage. Poté Nobunaga zaútočí na provincii Echizen, kde Asakuru zničí a Jošikageho donutí spáchat sebevraždu. Nagamasa nedlouho poté, stále v obležení v Odani, spáchá seppuku též.

V prosinci 1573 rozpráší Šingen armádu Tokugawy Iejasu v dobře známé bitvě u Mikata ga hara. V tomto roce Šingen umírá a následníkem se stává Takeda Katsujori.

Roku 1574 se Nobunaga zmocní hradu Itami v Settsu, který patřil rodu Ikeda a v té samé době Katsujori ukořistí hrad Taketendžin v provincii Tótómi, který patřil rodu Tokugawa. Po šesti měsících čtvrtého obléhání Nagašimy se Nobunagovi podaří ji dobýt, vypálit a vyvraždit.
Během roku 1575 vede Nobunaga válku proti celkem slabému rodu Mijoši z provincie Settsu. Poté společně s Tokugawou porazí Takedu Katsujori v bitvě u Nagašino (kde povraždí přibližně 10 000 Takedových vojáků). Pak Nobunaga poráží v provincii Echizen jednotky kláštera Hongandži a dá provincii do správy generálu Šibatovi Katsuje. V roce 1576 vyhlašuje Nobunaga obléhání opevněného kláštera Hongandži, které trvá po čtyři roky a dostane se do konfliktu se silným rodem Móri. Proti rodu Móri posílá Nobunaga své generály Tojotomiho Hidejoši a Akečiho Micuhide. Nobunaga je ale poražen Mórim v první bitvě u Kizugawaguči v provincii Settsu.
V roce 1577 Nobunaga zaútočí na mnišská vojska sekt Saiga a Negorodži v provincii Kii. V této době se proti Nobunagovi vzbouří Macunaga Hisahide, ale zanedlouho spáchá sebevraždu, protože je dobyt jeho hrad Šigi (v provincii Jamato). V tom samém roce poráží Nobunagu Uesugi Kenšin v bitvě u Tedorigawa v provincii Kaga. V této době ještě Hidejoši útočí na hrad Kózuki v provincii Harima a po roce jej pro Nobunagu dobývá. Po druhé bitvě u Kizugawaguči (námořní bitva) Oda blokuje město Išijama (dnešní Osaka, nachází se zde komplex Hongandži) i na moři. V roce 1579 bojují Takeda a Hódžó o hrad Numzu v provincii Suruga. V roce 1580 se Išijama Nobunagovi vzdala. Ve stejném roce dobývá Hidejoši hrad Miki a armády rodu Oda (generál Šibata Katsuje) útočí na provincii Kaga, která v té době patří Ikkó ikki. V tomto roce vybojuje Takeda s Hódžó bitvu probíhající na souši i na moři u Omosu.
Roku 1581 se Nobunaga zmocňuje provincie Etchu, patřící rodu Uesugi. Tokugawa Iejasu v této době reconquistuje hrad Taketendžin v Tótómi od Takedy Katsujori. Na podzim tohoto roku dobývá Hidejoši po dvousetdenním obléhání Móri Totoriho hrad v provincii Biču. V zimě dobývá rod Oda provincii Iga.
Na jaře roku 1582 Tojotomi Hidejoši obléhá pevnost Takmatsu v provincii Bingo, která patří rodu Móri. Přesně za měsíc poté Oda Nobunaga a Tokugawa Iejasu vpadli do provincií Kai a Šinano, které patřily Takedovi Katsuyori. Katsuyori zde spáchal sebevraždu.
V létě roku 1582 v klášteře Honnoji v Kjótu došlo k události, dodnes opředené záhadami. Nobunaga zde buď spáchal sebevraždu dobrovolně z neznámých důvodů, nebo ho k tomu donutil jeho vazal Akeči Micuhide, nebo ho Micuhide sám zabil; bohužel se neví, které z těchtotří tvrzení je správné. Předpokládá se ale, že Micuhide Nobunagu zradil a zabil ho on, ve snaze převzít Nobunagovu moc. Hidejoši nasimuloval, že Takamatsu opouští a třináctý den po Nobunagově smrti a v bitvě u Jamazaki (v Settsu) Akečiho porazil. (Akeči sám byl zabit později.)
Iejasu a Hidejoši teď vládli obrovskému území a jejich největšími rivaly byli prakticky už jen dva rody - Móri a Šimazu. Paradoxně ale došlo k tomu, že Nobunagovi právoplatní dědici se domáhali svého dědictví, ačkoliv předtím pro Nobunagu nehnuli ani prstem. Hidejoši, generál, který vedl Nobunagovo vojsko je snadno porazil. V roce 1583 v pevnosti Gifu spáchal sebevraždu Oda Nobutaka, právě když Tojotomi Hidejoši prolomil bránu. V roce 1584 odmítli Tokugawa Ieyasu a Tojotomi Hidejoši právo Ody Nobuo jako Nobunagova dědice a vyhlásili mu válku (nazýváme ji válka v Komaki). V dubnu vkročil Hidejoši s armádou do provincie Owari, kde bylo sídlo rodu Oda. (V květnu stejného roku zvítězil Tokugawa u Nagakute.)
Tehdy se už používání mušketýrů a arkebuzníků velice rozmohlo a taktiky a vůbec celkově válečnictví se v Japonsku kompletně změnily. Nobunaga vymyslel velice progresivní způsob válčení, který se ale už v Evropě dávno používal - formace kopiníků podporované mušketýry. Prakticky vyřadil samuraje z boje.
Nobunagovo dílo dokončil teprve v roce 1590 jeho dědic Tojotomi Hidejoši. Hidejoši porazil rod slavný rod Móri a s Tokugawou Iejasu zabili nebo vydědili všechny právoplatné Nobunagovy dědice. Hidejoši poslal na rody Šimazu a Hódžó vojsko o síle 280 000 mužů, čímž způsobil v několika bitvách jejich úplný pád a tím Japonsko politicky sjednotil.
Hidejoši se hned dvakrát (1592 - 1593 a 1597 - 1598) dokonce vylodil v Koreji, kterou si podrobil a vyraboval. (tuto akci nazýváme Imdžinská válka - podle bitvy na řece Imdžin v Koreji). Za rok po druhém vylodění ale zemřel, aniž by se do Koreje dostal, a protože Koreji přišla na pomoc obrovská čínská armáda, samurajové se ihned stáhli zpět.
Nakonec se stal v roce 1603 Tokugawa Ieyasu konečně šógunem, jež přinesl Japonsku, díky tvrdým nařízením na 250 let mír, když se jako regent v důsledku nezletilosti Hidejošiho syna ujal vlády. Aby se šógunát zachoval rodu Tokugawa, formálně předal vládu svému synovi (1605).
V roce 1639, Tokugawa Iemicu, třetí šógun dynastie Tokugawa, donutil císaře, aby křesťanství zakázal a vyhostil všechny cizince a misionáře, ale i japonské křesťany, kteří se vzbouřili (jejich povstání bylo krvavě potlačeno) - a tímto krveprolévání na dlouhou dobu končí. Jediný z předtím slavných rodů, který se zachoval byl Šimazu, který se udržel na souostroví Rjúkjú a na Okinawě a později sehrál v Japonských dějinách (v období Meidži, kdy byla navrácena císaři moc a zrušen šógunát) docela důležitou úlohu. Pro zajímavost se ještě zmíním, že šógunát Tokugawa tehdy zakázal na Okinawě používání zbraní a veškeré ostré předměty byly obyvatelstvu zabavovány, aby Šimazu nemohli vyvolat ozbrojené povstání. Na Okinawě se tehdy začalo formovat bojové umění beze zbraně - okinawate, ze kterého se vyvinulo dnešní karate.
Složení japonských vojsk za sengoku džidai

Bojovní mniši - Základ vojsk sekt sestával z mnichů - bojovníků, vychovávaných v klášterech, zde cvičených k boji a zfanatizovaných agresivním Šin buddhismem. Byli cvičeni stejně jako samurajové, ale většinou neuznávali samurajskou etiku (která je v boji spíše na obtíž), proto byli často mezi samuraji obávaní.
Ašigaru
- Tyto jednotky ašigaru, neboli jizamurajové byli obyčejní rolníci se zbraněmi. Často však tvořili základ většiny samurajských armád jako formace kopiníků, kušníků nebo arkebuzníků. Většinou používali kopí (yari). Nebyli to sice samurajové a tedy ani nevyznávali bušidó a dokonce ani nebyli na boj dobře vycvičeni. Přesto nahradily na konci sengoku džidai samuraje v armádě, protože jejich síla spočívala v množství. Když postupovali ve formacích s kopími před sebou, vznikla tak velmi účinná bojová jednotka. Podporou rolníků se proslavil hlavně rod Oda a také sekty. Sám Hidejoši, Nobunagův dědic nebyli samuraj - ale ašigaru!
Samurajové - příslušník vojenské vrstvy, který se sám nazýval "buši" (tzn. japonsky "válečník"). Samotné slovo samuraj znamená něco jako "vazal". Původně (pravděpodobně v 10. století) byli samurajové ochrankou provinčních úředníků. Když se ve 12. století chopily moci Minamotové a Tairové, stali se samurajové dominantní silou Japonska a tvořili základ každé pořádné armády. Samurajové sloužili vojenské aristokracii a jako protihodnotu za vojenské služby byli odměňováni půdou. Ideální bojovník se řídil kodexem bušidó (tzn. cesta válečníka) a dbal na přísnou etiku. Vytvořili charakteristický způsob boje, jehož cílem bylo zabít jednou ranou a sám zůstat nezraněn. (alespoň se to tak píše v knihách, v realitě bylo jejich cílem spíše to "zabít", než to "zůstat nezraněn"). Ovšem proti Mongolské hordě nebo proti formacím ašigaru či mušketám nebyl tento způsob boje moc platný, nehledě na to, že ašigaru šli do války pouze proto, že museli (nebo za žold), a tak jim byla etika boje celkem ukradená. Ne vždy se ale etika i mezi samuraji dodržovala, zvlášť v sengoku džidai. Od té doby, co naučili Mongolové Japonce opravdu boje všemi prostředky, etika vymizela. Jediný její pozůstatek, který se udržel až takřka do konce druhé světové války byla rituální sebevražda seppuku (neboli harakiri). Vzpomeňme si například na zbabělý úprk Tokugawy Iejasu z bitevního pole do hradu, když v bitvě u Mikata ga hara Takedova jízda pobila a povraždila Tokugawovy kopiníky. Nebo panický úprk Ody Nobunagy z předem prohrané druhé bitvy u Nagašimy. Ne, že by běžní samurajové prchali z boje, ale mongolská horda je naučila mnohem progresivnějšímu válčení: útoky jízdy ze zálohy, lučištník schovaný za bukem číhající na svou kořist, kterou by mohl zezadu střelit, nebo zkoušení ostří mečů na válečných zajatcích (takto se "využívali" váleční zajatci , mezi nimiž nebylo málo civilistů dokonce i ve 20. století během čínsko-japonské války) a spousty dalších brutálních praktik. Za šógunátu Tokugawa se z válečníků stala privilegovaná uzavřená kasta úředníků a etika se začala pomalu obnovovat. V období Meidži, kdy byla založena profesionální japonská armáda, samurajové ztratili právo nosit meč a přišli i o své důchody. Někteří se vzbouřili, jiní se s tím smířili, ale jejich vliv se stejně udržel dlouho poté.
Roninové (ronin samurajové) - samurajové bez pána bojující za sebe nebo knížete, který si je najall.
Ninjové
- sloužili nejen k nájemným vraždám a špionáži v předválečných stavech země, ale i na bojišti, kde operovali a snažili se většinou zabít nepřátelského generála, a tak demoralizovat cizí vojsko.Nebyly však v boji na úrovni se samuraji.
Vybrané slavné bitvy sengoku džidai

Obléhání klášterní pevnosti Nagašima
Jednou z nejtěžších zkoušek Ody Nobunagy se stalo povstání mocných vojsk klášterů Ikkó ikki, které si vyžádalo celé desetiletí bojů, než jej Nobunaga s vypětím sil konečně potlačil - a Nagašima byl právě opevněný klášter pod jejich kontrolou.

Nobunaga poprvé zaútočil roku 1571. Bohužel, neočekávaně začalo pršet a kolem pevnosti se vytvořilo bahno, ve kterém uvízla těžká Nobunagova jízda. Všichni jezdci byli pobiti při výpadu obránců. To Nobunagu neodradilo. Sestavil armádu s ašigaru arkebuzníků a yari ašigaru a osobně na Nagašimu v roce 1573 zaútočil. Opět se spustila průtrž mračen. Déšť znemožnil arkebuzníkům nabíjení arkebuz a Nobunaga se musel stáhnout. Ikkó ikki vytáhli z pevnosti a Nobunagu obklíčili- a Nobunaga byl rád, když se mu podařilo úprkem zachránit si život.
Potřetí, v roce 1574 šel Nobunaga na Nagašimu jinak. Zabral všechny okolní vesnice a přístavy, aby Nagašimu odřízl a zároveň znemožnil styk s piráty, kteří by mohli přijet Ikkó ikki na pomoc. Jeho ašigaru obestavěli Nagašimu dřevěnou hradbou a vyvolali požár, který se k pevnosti rychle rozšířil.Všech 20 000 obránců uhořelo, nebo bylo pobito při čelním útoku, který následoval.
Čtvrtá Kawanakadžima

Pláň Kawanakadžima je rovinaté území, kde se střetly zájmy rodů Takeda a Uesugi. Celkem zde bylo vybojováno pět bitev mezi těmito rody, z nichž čtvrtá jest tou největší a nejkrvavější v japonských dějinách. Uesugiho vojsko se zastavilo na vrcholku Saidžo. Takeda rozdělil svou armádu, jež tvořili převážně samurajové s yari, lučištníci a také těžká jízda, na dva voje. Pomocí prvního oddílu se pokusil Uesugiho překvapit a druhým dobít, až na bitevním poli vznikne zmatek. Ale Uesugi zmobilizoval vojsko ještě předtím, než Takeda udeřil a dal povel k útoku na Takedovu pozici. Takedovo vojsko předpokládalo, že bude čelit vyděšenému a neuspořádanému nepříteli a místo toho se na ně vrhli plně vyzbrojení Uesugiho yari samurajové a jezdečtí lučištníci. Přesto bitva dopadla nerozhodně.

Jamazaki
Po smrti Ody Nobunagy a po zabití jeho syna a dědice Akečim Micuhidem byl to Tojotomi Hidejoši, kdo převzal kontrolu nad Nobunagovou armádou. Hidejoši byl nejoddanějším Nobunagovým stoupencem. Okamžitě zmobilizoval armádu a vyrazil se Micuhidemu pomstít. Micuhide se rozhodl utkat se s Hidejošiho armádou v poli raději, než zalézt a čekat v pevnosti. Ráno, třináctý den po Nobunagově smrti Hidejoši rozprášil Micuhideho mušketýry, kteří drželi pozice naproti na kopci a samuraje s naginatami (halapartnami), držícími střed a křídla svými ašigaru s yari v bitvě u Jamazaki na řece Enmjodžigawa.

Bitva na řece Anegawa
V roce 1568 Oda Nobunaga vešel s armádou do Kjóta a dosadil zde Ašikagu Jošiaki jako loutkového šóguna pod svou kontrolou, nicméně i přesto ho ze severu ohrožoval silný rod Asakura. Nobunaga sebral své vojsko a vytáhl dát rodu Asakura lekci a po několika vítězstvích pochodoval na Asakury hlavní město. Cestou se však dozvěděl, že Asakura se spolčil s rodem Asai. Nobunaga se stáhl a poslal do Kjóta pro posily a pak se obě armády setkaly na řece Anegawa, kde Nobunaga Asakuru a Asai svými ašigaru a těžkou jízdou naprosto rozdrtil.

Mikata ga hara
Takeda Šingen potkal armádu Tokugawy Ieyasu u Mikata ga hara, když Takeda táhl na pevnost v Hamamatsu. Bitva byla vybojována ve sněhu pozdě odpoledne. Takeda měl obrovskou přesilu vojáků oproti Tokugawovi. Tokugawa zaútočil jako první svými samuraji kopiníky, ale Takeda nenápadně stáhl své pochodem unavené vojáky a do bitvy poslal odpočaté jezdce. Tokugawa čelil obrovskému náporu, který ho donutil stáhnout svou zástavu až na výchozí bod útoku a následně musel prchnout do pevnosti, aby si zachránil holý život, když zaútočil druhý Takedův voj a jeho horda naprosto smetla Tokugawovi vojáky.

Mongolské invaze

Mongolské invaze do Japonska (元寇, Genkó) v letech 1274 a 1281 byly, i přes svůj neúspěch, historické události prvořadého významu. Tyto pokusy o invazi patří mezi nejslavnější události japonských dějin a vzhledem k tomu, že pomohly zastavit územní expanzi Mongolské říše, patří bezesporu i k významným událostem dějin světových.
Odkazy na ně můžeme i dnes najít v mnoha uměleckých dílech. Jsou to nejstarší události, se kterými se pojí výraz kamikaze („božský vítr“). Za posledních více než 1500 let bylo Japonsko právě v té době nejblíže možnému dobytí nepřátelskými vojsky (s výjimkou konce Druhé světové války).
Invaze

Kublajchán se stal čínským císařem v roce 1259 a roku 1264 ustanovil hlavním městem Peking. Korea byla brzy přinucena podvolit se mongolské nadvládě. O dva roky později Kublajchán vyslal své emisary do Japonska. Požadoval, aby se Japonci podřídili jeho nadvládě nebo čelili invazi. V roce 1268 poslal druhou skupinu vyslanců, ale stejně jako ta předchozí, se vrátila s nepořízenou. Obě skupiny vyslanců se setkaly s Činzei Bugjóem nebo-li Pověřencem pro obranu Západu, který jejich požadavky postoupil šógunovi v Kamakuře a císaři v Kjótu. Poté si ještě obě strany vyměnily množství vzkazů přes korejské posly a mongolské vyslance. Bakufu (šógunova vláda) přikázala všem, kteří měli v držení léna na ostrově Kjúšú (oblast nejbližší ke Koreji, a tedy nejpravděpodobnější cíl útoku), aby se tam vrátili a vojenským silám na Kjúšú, aby se přesunuly na západ a dále tak posílily možná místa vylodění. Navíc byly organizovány velké bohoslužby a řešení běžných vládních problémů bylo odloženo až na dobu po překonání krize.

Kublajchán chtěl začít válku už v roce 1268, ale zjistil, že mu Korejci v té době nebyli schopni poskytnout dostatečnou armádu a loďstvo. V roce 1273 poslal do Koreje část vojska jako předvoj, ale to nebylo schopné se zásobovat z místních zdrojů a muselo se vrátit do Číny pro zásoby. Nakonec roku 1274 mongolské loďstvo vyplulo s asi 15 000 mongolskými a čínskými vojáky a 8 000 korejskými válečníky na 300 velkých a 400 až 500 menších plavidlech. Snadno dobyli ostrovy Cušima a Iki a 19. listopadu přistáli v zátoce Hakata, blízko Dazaifu, starobylého administrativního centra ostrova Kjúšú. Následující den se strhla bitva Bun'ei (文永の役), také známá jako „(První) bitva v zátoce Hakata“. Mongolové měli vyspělejší zbraně i taktiku, ale byli přečísleni japonskými obránci, kteří se připravovali na útok měsíce dopředu a kteří dostali posily v okamžiku, kdy se dozvěděli o ztrátě Cušimy a Iki. Bitva trvala celý den a až noční bouře přesvědčila Mongoly, aby se stáhli.


Od roku 1275 bakufu zvýšila své úsilí v přípravě obrany proti druhé invazi, o které se domnívala, že je nevyhnutelná. Byla vylepšena organizace samurajů na Kjúšú a vybudovány pevnosti a další obranné stavby na místech vhodných k vylodění (včetně Hakaty). Mezitím se korejský král mnohokrát snažil vyjednávat s Mongoly a odrazoval je od dalších pokusů obsadit Japonsko.

Na jaře 1281 byla mongolská čínská flotila zdržena problémy se zásobováním a obsazením velkého množství lodí, které měla. Jejich korejská flotila vyplula, utrpěla těžké ztráty u Cušimy a vrátila se zpět. V létě kombinovaná korejsko-čínská flotila obsadila Ikišimu a pokračovala ke Kjúšú. Tam přistála na několika oddělených místech. V několika jednotlivých střetnutích, společně známých jako bitva Kóan (弘安の役), nebo také „Druhá bitva v zátoce Hakata“, byly mongolské síly vrženy zpět na jejich lodě. Poté dnes slavný kamikaze, silný tajfun, bičoval pobřeží Kjúšú po dva dny a potopil většinu mongolských lodí.
Následky
Kublajchán se chtěl pokusit o invazi do Japonska ještě jednou v roce 1286, ale nedostatek zdrojů pro takový pokus mu v tom zabránil.

V samotném Japonsku celonárodní reorganizace potřebná k odražení Mongolů vyčerpávala všechny ekonomické a vojenské zdroje.

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3519 | 39%)
Ne (2705 | 30%)
Gaku-do je cesta, která vás naučí používat základní prvky sebeobrany, tuto cestu vám nabízím.........
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one