Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

Historie Japonska

Odkud přišli původní obyvatelé do Japonska není zcela zřejmé. Japonsko mohlo být v dávnověku osídleno ze Sibiře a Korey, ale je také docela dobře možné, že bylo Japonsko osídleno námořní cestou z Polynésie. Jako nejpravděpodobnější verze se jeví, že sever a střed Japonska byl osídlen ze Sibiře, Číny a Korey a jižní ostrovy (tj. Kjúšú a Okinawa) byly osídleny z Polynésie.

Následující tabulka shrnuje jednotlivá období jimiž Japonsko během svého vývoje prošlo.

 

Název období

Časové vymezení

Džómon

10.000 - 300 př.n.l

Jajoi

300 př.n.l - 300 n.l.

Mohylová kultutra

300 - 710

Nara

710 - 794

Heian

794 - 1185

Kamakura

1185 - 1333

Muromači

1333 - 1576

Momoyama

1576 - 1600

Edo

1600 - 1867

Meiji

1868 - 1912

Taishō

1912 - 1926

Shōwa

1926 - 1989

Heisei

1989 -

 

Džómon

Poměrně brzy poté, co se Japonsko oddělilo od asijského kontinentu začali obyvatelé ostrova vyrábět hliněné nádoby. Tato keramika pak dala svým tvarem a dekorem název následujícímu neolitickému období – Džómon. Slovo džó znamená provazec, mon znamená vzor. Džómon je tedy kultura keramiky provazcového vzoru. Když skončila doba ledová a podnebí se postupně oteplovalo, rozpouštěly se obrovské masy ledu pokrývající kontinenty, což způsobilo stoupání hladiny moří. A tak zvláště na tichomořském pobřeží japonských ostrovů vznikly příhodné podmínky k rybolovu a životu všeobecně. Džómonskou kulturu vytvářel lid žijící na ostrovech s již příznivými klimatickými i jinými přírodními podmínkami a s hojností potravy. Názory na to, kdy doba kultury Džómon začala, se neustále mění podle aktuálních archeologických nálezů. Ale nejčastěji je udáván rok cca. 8000 př. n. l. Konec neolitické kultury Džómon je kladen do roku 300 př. n. l. Společnost kultury Džómon měla některé charakteristické rysy, kterými se od společnosti mladší doby kamenné v ostatních částech světa odlišovala. Především neznala zemědělství a chov dobytka. Džómonská společnost byla společností lovců, rybářů a sběračů, kteří zpočátku žili v jeskyních, avšak zhruba v době mezi 5000 – 3500 př. n. l. se začali usazovat v malých osadách, zejména při pobřeží a na návrších. Ve středním období džómonské kultury (cca 3500 – 2500 př. n. l.) došlo v životě společnosti ke kvalitativním změnám a k značnému vzrůstu počtu obyvatelstva. Vznikla nová, větší sídliště, která měla uprostřed volné prostranství, po jehož obvodu byly vyhloubeny mělké zemnice. Příbytky byly buď kulatého anebo obdélníkového půdorysu, se zaoblenými rohy a měly plochu okolo 20 m2. Poblíž středu obydlí bylo ohniště podložené kameny. Obyvatelé těchto sídlišť vyráběli keramiku, používali broušené kamenné sekery a dokázali vyrábět nejrůznější nástroje z úlomků kostí a ze dřeva. Sídliště obývali jen dočasně, i když značná důkladnost přístřeší svědčí o tom, že nešlo o pravidelné sezónní stěhování. Zanechávali po sobě hromady odpadků, hlavně lastur a ulit mořských měkkýšů. Z těchto odpadních hromad lze poměrně přesně zjistit, čím se džómonští lidé živili. Podařilo se určit více než 300 druhů jedlých rostlin a živočichů včetně ryb, suchozemských i mořských savců, ptáků, plazů, ořechů, hub a planého ovoce. Mezi odpadky byly nalezeny i dřevěné luky, kamenné hroty kopí, rybářské udice, špičky harpun a dlabané čluny. Lov mořských savců se podle nálezu harpun rozšířil zřejmě až v pozdním džómonském období a výhradně v oblasti severovýchodního Honšú. Pro celou kulturní historii Japonska má mimořádný význam zrod keramiky. Vykopávky a výzkumy, zvláště keramických střepů nalezených v nejstarší vrstvě osídlení v jeskyni Fukui v prefektuře Nagasaki na západním Kjúšú a ve skalním sídlišti Kamikuroiwa na západním Šikoku, přivádějí japonské archeology k nahoru, že datování podle radiouhlíkové metody, které vykázalo dobu kolem roku 10 000 př. n.l. lze považovat za potvrzené. Ať již je první keramika na japonských ostrovech produktem kultury mezolitické či úsvitu kultury neolitické, její zrod mezi lety 10 000 – 7500 př. n. l. z ní činí nejstarší zjištěnou keramiku světa. Nejstaršími známými tvary keramiky Džómon jsou nádoby se zašpičatělým dnem, jímž byly zapouštěny do země. Byly to nádoby na vodu a potraviny a vyráběly se přibližně dvě tisíciletí. Byly modelovány z hlíny ručně, bez použití hrnčířského kruhu, a zdobeny provazcovým vzorem, který vznikl přikládáním provazců z měkkých, pružných rostlinných stonků a vláken. Nádoby se špičatým dnem z raného období se postupně vyvinuly v dokonalejší tvary a první období Džómon, které trvalo asi 1500 let, již znalo nádoby s rovným dnem. Kolem roku 3000 př. n. l., kdy začíná střední období Džómon, se zvláště v hornatých oblastech středního Japonska hojně vyráběla keramika považována za vůbec nejhodnotnější artefakty kultury Džómon. Keramiku tohoto období charakterizuje nesmírné bohatství tvaru a udivující dekorativnost. Keramika Džómon je obecně pro své neobyčejné kvality hodnocena velmi vysoko, avšak keramika středního období vyvolává přímo obdiv k neolitickému člověku, který ji vytvořil. Bizarní, fantasticky se vinoucí a prolamované tvary nádob dosvědčují, že nádoby mely patrně hlubší, magický význam. Keramika pozdního období a sklonku doby Džómon nabyla klidnějších forem a větší funkčnosti. Tvary nádob byly řemeslně zdokonaleny a vycházely hlavně z praktických potřeb uživatelů. Mezi nálezy z doby Džómon upoutávají pozornost figurky dogu, které se nacházejí v lokalitách ze všech období kultury Džómon a po celém Japonsku. Archeologové hledali pro jejich funkci nejrůznější výklady, považovali je za hračky, talismany, zobrazení bohů. Z období Džómon bylo nalezeno poměrně značné množství kosterních pozůstatků, z nichž lze usuzovat, ze průměrný věk tehdejších lidí byl nízký. Na konci doby Džómon bylo zvykem ukládat nebožtíka do keramických nádob. Tento druh pohřbu svědčí o jistých kulturních souvislostech s následujícím období Jajoi a není bez zajímavosti, že je dosud běžný na souostroví Rjúkjú. Lze soudit, že na konci doby Džómon, tj. mezi lety 800 – 300 př. n. l., mělo obyvatelstvo japonského souostroví rasově jednotné fyzické rysy a že na většině území sídlily homogenní kmeny.

 Jajoi a Mohylová kultutra

Věda stále ještě nedospěla k definitivnímu názoru a k jednoznačné odpovědi na otázku, kdy Japonci vytvořili jednotný stát a zformovali se v národ. Soudí se, že se tak stalo mezi 4. a 6. stoletím našeho letopočtu. V tomto případě se tato doba kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce třetího století do konce sedmého století. Mohyly kofun jsou různých rozměrů a typů, a proto se v jejich vývoji rozeznávají tři stadia. Úzký kontakt s pevninou prozrazují předměty uložené v hrobkách, z nichž mnohé byly přímo importovány anebo mají korejskou nebo čínskou předlohu. Již na konci období Jajoi se na severním Kjúšú objevují hrobky místních velmožů. Byly však jen malými a skromnými předchůdci pozdějších mohyl. První náhrobní mohyly pocházejí z konce 3. století, mají kruhový půdorys a využívají přírodních pahorků či terénních vyvýšenin. Dřevěné rakve se ukládaly do pohřebních kobek vyhloubených v zemi, a ty byly poté zakryty balvany či zahrnuty zeminou. Hlavní období kultury mohyl nastává od druhé poloviny čtvrtého století, kdy se v oblasti Kinai začaly budovat obrovské hrobky charakteristického půdorysu. Tento půdorys je možno vzdáleně přirovnat ke klíčové dírce. Délka mohyl ze středního období je různá, od 100 do 475 metrů a již na první pohled je zřejmé, že stavba těchto gigantických hrobek byla podmíněna možností koncentrovat obrovské množství pracovních sil a existenci promyšleného projektu. Mohyly se budovaly na rovině navršením umělých pahorků a byly obehnány vodním příkopem. Největší známou mohylou kofun je hrobka císaře Nintokua, o němž se traduje, že zemřel roku 399. Mohyla je dlouhá 475 metrů, její objem je 1 400 000 m3 přemístěné a navršené zeminy. Kamenné kvádry použité na stavbu hrobky dosahují objemu 20 000 m3 a v prostorách hrobky bylo umístěno 20 000 hliněných pohřebních sošek. Neméně impozantní je i druhý největší kofun, dlouhý 418 metrů, který se považuje za hrobku císaře Ódžina. Skvělost hrobek dosáhla vrcholu v polovině 5. století, poté snaha o gigantičnost postupně slábla. Zvlášť bohatě zdobené hrobky pocházejí z 5. a 6. století a byly objeveny v kjúšských prefekturách Fukuoka, Saga, Kumamoto a Óita. Většina výzdoby je tvořena geometrickými vzory, dále například vzorkem kapradin, mořských vln, mečů, štítů. Proslulou výjimkou je hrobka Takamacuzuka v Asuce v prefektuře Nara, kde jsou na zachovaných nástěnných freskách zachyceny postavy v oděvech běžných na asijské pevnině. Červená, bílá, žlutá, černá a modrá barviva používaná v hrobkách jsou všechna minerálního původu. K nálezům v mohylách patří především hliněné sošky, nádoby, předměty každodenní potřeby, zbraně, šperky a doplňky z nerostů, dřeva, kovů i keramiky. V hrobkách byly nalezeny vázy, jejichž tvar a dekor jsou téměř stejné jako u keramiky kultury Jajoi, avšak jejich řemeslné zpracování je mnohem vyšší. Většinou se vytáčely na hrnčířském kruhu a vypalovaly na nejvyšší stupeň tvrdosti. Kolem vlastních hrobek a na nich býval do země zapuštěn velký počet dutých hliněných sošek haniwa. Zatímco džómonské figurky dogu měly někdy až groteskní tvar, haniwy představují lidské postavy pravidelných, oválných tváří, domy, čluny nebo zvířata, zvláště koně, a ojediněle lze mezi nimi nalézt i sošku buvola či opice. Nejstarší haniwy pocházejí ze 3. století, tedy z počátků mohylové kultury. Tvorba sošek vznikla v oblasti Kinai, ale postupně se rozšířila do celého Japonska. Od druhé poloviny pátého století se mezi předměty uloženými ve hrobkách začal objevovat kontinentální typ jezdecké výstroje a velké množství zbraní. Také četné haniwy ve tvaru pečlivě osedlaných koní s dokonalými postroji anebo jízdních bojovníků v plné zbroji svědčí o tom, že tehdejší vládnoucí vrstva ovládala jízdu na koni a uměla na koni i bojovat.

 Nara

Od počátku osmého století se japonské dějiny již neřídí podle kultur převládajících na japonském souostroví, ale vesměs podle vládců nebo hlavních sídelních měst. V roce 710 byla po smrti císaře zvolena hlavním sídelním městem Nara, která jím vydržela být po dobu dalších cca. 85 let. Během tohoto období bylo prosazováno jako náboženství buddhismus, zejména za císaře Shōmu, který objednal stavbu klášteru Tōdai-ji a obrovskou bronzovou sochu Buddhy (Daibutsu), které jsou dodnes dominantou Nary.

Heian

Koncem osmého století však byli buddhističtí kněží natolik rozpínaví, že císař Kammu ve snaze uchránit se před jejich rostoucim vlivem přemístil hlavní město, kterým se stalo Héian (v současné době Kjóto). Stejně tak jako Nara i Héian bylo vytvořeno podle vzoru města Chang-an (v současné době Xi-an), což bylo sídelní město dynastie Tang v Číně. Héian zůstalo hlavním městem až do roku 1868. Během této doby vzkvétalo především umění a náboženství, do kterého byly zabudovávány čínské prvky a ideje a byly přizpůsobovány je místním podmínkám. Rivalita mezi buddhismem a šintoismem, které je původním japonským náboženstvím, byla snižována přítomností šintoistických božstev na buddhistických slavnostech. Náboženství bylo postupně zcela odděleno od politiky a výsledkem byl vznik dvou nových náboženství – Tendai a Shingon, která se stala zakladem japonského buddhismu. Během héianského období se císaři začali oddávat více volnému času a studiu než skutečnému vládnutí, což umožnilo šlechtické rodině Fujiwarů ovládnout důležitá místa na dvoře a poté udržet svou moc po několik následujících století. Héianské období je považováno za vrchol japonské dvorní elegance, oproti tomu v provinciích vznikala nová vlna válečnické třídy tzv. samurajů, kteří stále častěji pozvedali ruce ve zbraň a bránili svoje autonomní území. Samurajské rodiny postupně pronikali do hlavního města a postupně i do dvora. Zkorumpovaný klan Fujiwarů byl nahrazen novym klanem – Taira, který však vládl pouze velice krátce a byl vytlačen z trůnu rodinou Minamotů v bitvě u Shimonoseki v roce 1185.

Kamakura

V roce 1192 Minamoto Yoritomo dobyl území, které je v současné době prefekturou Aomori, čímž rozšířil svůj vliv až na severní konec Honšú a poprvé v historii bylo Japonsko pod jednotnou vládou. Po zavedeni titulu šógun (válečný vůdce) ustanovil Yoritomo jako své sídelní město Kamakura, zatímco císař zůstával vládcem v Kjótu. Toto období je charakterizováno feudálními vládami různých po sobě jdoucích samurajských rodin, ve skutečnosti feudální systém přetrvával až do roku 1868. Yoritomo provedl důkladnou čistku ve své rodině, kdy vyvraždil veškeré neloajální odpůrce, avšak po jeho smrti rodina jeho manželky povraždila veškeré potenciální následníky a převzala moc pod záštitou šógunů a samurajů. Během tohoto období se rozšiřoval vliv buddhismu do všech vrstev společnosti a ke konci 12. století přinesli japonští mnichové z Číny nové náboženství nazývané zen-buddhismus jehož vážnost se upírala především ke samurajskému způsobu života. V roce 1259 dosáhly japonských břehů mongolské kmeny pod vedením Kublajchána a vyslaly posly vyzývající podrobení Japonska, avšak tito poslové byli vypovězeni. Na to Mongolové reagovali invazí v roce 1274 blízko Fukuoky, avšak jejich první atak byl s pomoci tajfunu odražen a další poslové vyzývající podrobení Japonska byli nemilosrdně popraveni. V roce 1281 se vylodilo přes 100 000 mongolských vojáků a pokusilo se o další invazi. Po počátečních úspěších armádu totálně zničil další tajfun. Tento šťastný přírodní jev je v Japonsku znám jako kamikaze (božský vítr) – název později přidělovaný sebevražedným japonským pilotům během druhé světové války. Ačkoliv kamakurská vláda slavila vítězství, nebyla dále schopna vydržovat rozsáhlou armádu a tudíž ztratila podporu samurajské třídy. Toho chtěl využít císař Go-Daigo a provedl neúspěšný pokus o převrat, a proto byl poslán na rok do vyhnanství. Jím vedený druhý převrat o rok později byl však již úspěšný.

Muromači

Císař Go-Daigo odmítl odměnit bojovníky a namísto toho si oblíbil šlechtu a kněží, což vedlo k rebeliím. Ashikaga Takauji, který nejprve císaře podporoval, se proti němu obrátil a v bitvě jej porazil. Ustanovil nového císaře, sám sebe jmenoval šógunem a usadil se v Muromachi nedaleko Kjóta. Go-Daigovi se podařilo uprchnout se svým dvorem do Yoshino, hornaté oblasti poblíž Nary. Rivalita mezi oběma dvory trvala téměř šedesát let, dokud Ashikaga nedal slib (který nedodržel), že se císařský trůn bude střídat. Ashikaga vládl s postupně slábnoucí silou a v zemi počínaly převládat občanské války a chaos. Navzdory tomu během tohoto období vzkvétaly typicky japonské druhy umění jako krajinomalba, nó (taneční drama), ikebana (aranžování květin) a chanoyu (čajový rituál). Mnoho slavných kjótských zahrad pochází z tohoto období a i velké množství světoznámých památek Kinkaku-ji (Zlatý palác) a Ginkaku-ji (Stříbrný palác). Existovala zde také obchodní cesta mezi Japonskem a dynastii Ming, která vládla v Korey a Číně, ačkoliv japonské pirátské plavby tento druh obchodu nezřídka ohrožovaly. Óninská válka, která vypukla v roce 1467, se rozšířila na celé území Japonska a přispěla k rychlému pádu Ashikagovy rodiny. Po více než století až do roku 1576 bojovali daimjó (oblastní vládci) a místní vůdci o vliv nad jednotlivými územími. Toto období připomínalo ze všeho nejvíce preyamatovské období: země byla rozdělena na množství území, která mezi sebou soupeřila o moc a země neměla žádného centrálního vládce.

Momoyama

V roce 1568 Oda Nobunaga dobyl císařský palác v Kjótu a použil svého vojenského ducha, aby začal mírový a sjednocovací proces v Japonsku. Jeho vliv však byl krátký a po zradě svého generála Akechi Mitsuhideho v roce 1582 spáchal harakiri. Po Odovi nastoupil na trůn Toyotomi Hideyoshi, který provedl sjednocení Japonska, takže v roce 1590 bylo celé Japonsko pod jeho vládou. Poté se snažil ovládnout Čínu a Koreu, leč první invaze v roce 1593 byla odražena a druhá skončila smrtí Toyotomiho v roce 1598. Umění se v této době vyznačovalo výzdobou zlatými listy a pestrou směsicí používaných barev. V módě byla také výstavba monumentálních kostelů jako např. Ósaka-jō, který stavělo přes tři roky zhruba 100 000 mužů. V polovině 16. století se v Japonsku poprvé objevili Evropané, konkrétně první Portugalci přistáli v roce 1543 na jihu Kjúšú a byli zde velice vítáni zejména pro svoje znalosti výroby různých zbraní. Také se zde začal rozšiřovat vliv jezuitských misionářů, z nichž první připlul do Kagoshimy v roce 1549 Francis Xavier a byl následován dalšími misionáři, kteří napomáhali místním pánům se zahraničním obchodem a s rozvojem zbrojního průmyslu. Nová víra se pak rychle rozpínala a po několika letech bylo obráceno na novou víru několik stovek nových věřících. Oda Nobunaga viděl výhody obchodování s Evropany a tudíž toleroval křesťanství jako protiváhu buddhismu. Postupem času ale Toyotomi Hideoshi nabýval podezření, že křesťanství podrývá jeho autoritu a tak v roce 1597 vyhlásil edikt proti křesťanství a dal ukřižovat 26 kněží a nově obrácených na víru. Útisk a pronásledování křesťanů vyvrcholilo v roce 1637, kdy byla krvavě potlačena křesťanská rebelie. Od té doby bylo křesťanství provozováno pouze v tajnosti a svého dalšího rozkvětu dosáhlo až na konci 19.století.

Edo

Stoupenci mladého Hideoshiho dědice Toyotomiho Hideyoriho byli poraženi v roce 1600 jejich bývalým spojencem Tokugawou v bitvě u Sekigahary. Tokugawa si zvolil jako hlavní sídelní město Edo (nyní Tokio) a jmenoval se šógunem. Císař a dvůr zastávali pouze formální moc a sídlily nadále v Kjótu. Tokugawova rodina nabyla obrovského jmění a kontrolovala všechna velká města, doly a přístavy. Zemi rozdělila na autonomie, kde dala moc daimjó. Nejvlivnější společenskou třídou v této době byla šlechta, poté daimjó se svými samuraji, poté farmáři a na úplném dně společnosti byli řemeslníci a kupci. Pro zajištění stability a bezpečnosti vyžadoval Tokugawa po daimjó, aby každý druhý rok vykonávali návštěvu Tokia, kde zadržoval jejich ženy a děti jako zdánlivá rukojmí. S tím daimjó nemohli v podstatě nic dělat a nezbylo jim tudíž než zůstat loajálními vůči šógunovi. Na nejnižším konci společnosti byli farmáři, kterym bylo nařizováno povinné odevzdávání části úrody a oblečení. Přesun lidí z jedné kasty do druhé byl nemožný a byl dědičný. Za Tokugawovy vlády Japonsko podléhalo sekoku (národní izolaci) a obyvatelům bylo pod trestem smrti zakázáno cestovat mimo Japonsko nebo zabývat se obchodem s cizími zeměmi. Pouze několika Holanďanům, Číňanům a Korejcům bylo umožněno zůstat, avšak byli podrobeni přísné kontrole. Např. Holanďané byli uvězněni na ostrove Dejima (poblíž Nagasaki) a jejich kontakty byly omezeny na obchod a prostituci. V těchto dobách pravděpodobně vznikla nekritická a oddaná japonská loajalita vůči nařízením a pravidlům, která přetrvává do současnosti. Během Tokugawovy vlády vzkvétalo umění, např. haiku (sedmnáctislabikové básně), bunraku (klasické loutkové divadlo) nebo kabuki (japonské divadlo). Tkalcovství, hrnčířství a výroba keramiky se staly velmi oblíbenými odvětvími mezi vrchními vrstvami obyvatelstva kvůli své vytříbené kvalitě. Začátkem 19. století začala Tokugawova vláda chřadnout díky korupci. Také hlad a bída mezi nejnižšími vrstvami obyvatelstva a samuraji oslabovala systém. Navíc cizí lodě čím dál tím více začali pronikat k japonským břehům. Na severu to byli Rusové, na jihu pro změnu Britové a Američané. V roce 1853 americky námořní kapitán Matthew Perry připlul s eskadrou „černých lodí“ a dožadoval se otevření obchodních cest. Další země se dožadovaly otevření přístavu a uvolnění nebo alespoň částečné omezení striktních předpisů zakazující výměnný obchod. Příchod cizinců se ukázal byt rozhodujícím faktorem pro svržení již tak vratkého Tokugawova režimu. Dvě velké daimjó oblasti (Satsuma a Chōshū), které byly nejvíce omezovány šógunovými nařízeními ohledně zahraniční politiky, se spojily s rozčarovanými samuraji a svrhly v roce 1868 císaře a nastolily obnovení imperiální vlády a konec vlády šógunů.

Meiji

Počátkům obnovy a restaurace překážela občanská válka. Sesazení šóguna následovala porážka daimjó a země byla rozdělena na prefektury, jejichž rozdělení trvá dodnes. Novým japonským hlavním městem se stalo Edo, které bylo přejmenováno na Tokio. Vláda byla centralizována, oproti čemu se strhla řada nepokojů vyvolaná zejména samuraji, jimž se nelíbil zejména jejich klesající vliv. Tato situace vyvrcholila vzpourou v Saigō, kde byly samurajové definitivně poraženi a byla jim odejmuta veškerá moc. Navzdory nacionalistickým tendencím podpory císaře sloganem sonnō-jōi (ctěme císaře, vypuďme barbary) si nová vláda uvědomila, že za určitých podmínek by se mělo Japonsko otevřít západnímu světu. Pod heslem fukoku kyōhei (bohatá země, silná armáda) se země vrhla na industrializaci a otevírání se světu. Příliv západních expertů dodal sílu japonským studentům k cestám do zahraničí a osvojením si moderních západních technologií. Koncem 19. století se japonská vláda povzbuzena úspěchy ekonomického růstu snažila vrátit zpět k nacionalismu a tradičním japonským hodnotám. Vzrůstající japonská drzost a sebevědomí byla demonstrována porušením mírových dohod a vyústila v čínskojaponskou válku (1894 – 1895). Následná mírová smlouva potvrdila nezávislost Koreje a postoupila Tchaj-wan Japonsku. Neshody s Ruskem vyústily v ruskojaponskou válku (1904 – 1905), při které japonská vojska napadly ruská v Mandžusku a Koreje. Japonské námořnictvo omráčilo ruské námořnictvo drtivou porážkou v Baltické zátoce a potvrdilo si, že má přinejmenším vyrovnanou vojenskou sílu a techniku ve srovnání se západním světem.

Taishō

Po smrti císaře Meijiho v roce 1912 nastoupil na jeho místo jeho syn Yoshihito, jehož éra vlády se nazývá Taishō. Po konci první světové války stalo Japonsko na straně Německa, ale ve válečném konfliktu se nijak výrazně neangažovalo. Zatímco většina světa se zabývala válečným konfliktem, Japonci využili příležitosti a rozšířili svůj obchod a námořní dopravu na nejvyšší možnou míru. Japonsko zároveň získalo silnou podporu v Číně, čímž získalo dominantní postavení v celé Asii. Sociální nepokoje přiměly vládu nastolit demokratičtější a liberálnější styl vládnutí, vedly k rozšíření volebního práva a vyústily k připojení Japonska do Ligy národů v roce 1920. Vlivem zaibatsu (skupina průmyslníků a bankéřů) se změnila zahraniční politika na umírněnou a mírovou.

Shōwa

V roce 1926, když nastoupil na trůn císař Hirohito začalo období zvané Shōwa. Císař velice často cestoval po Evropě a sblížil se zde se šlechtou a přejal do Japonska britský životní styl. Vzrůstající vliv nacionalismu se urychlil zejména v době celosvětové hospodářské krize ve čtyřicátých letech dvacátého století. Všeobecné nepokoje šly ruku v ruce se spiknutími, snahou svrhnout vládu a vraždami na objednávku. Toto vše vedlo k výraznému posílení pozice armády a vyvrcholilo invazí v Mandžusku v roce 1931. V roce 1933 vystoupilo Japonsko z Ligy národů a v roce 1937 se vyhrotil v otevřené nepřátelství vztah s Čínou. Jako vůdce nových pořádků v Asii podepsalo Japonsko v roce 1940 Trojdohodu s Německem a Itálií. Když selhala diplomatická snaha Japonska získat s USA neutralitu, vstoupili do války překvapujícím útokem na Pearl Harbor 7.prosince 1941. Zpočátku dosahovalo Japonsko nečekaných úspěchů a posunulo frontu na Západě přes Indii, na jihu ke břehům Austrálie a na východě až do středního Pacifiku. Bitva u souostroví Midway odstartovala americký protiútok a ochromila neomezenou japonskou námořní suverenitu a obrátila tok války v japonský neprospěch. Vyčerpáno ponorkovou blokádou a leteckým bombardováním se Japonsko v roce 1945 stáhlo na všech frontách. V srpnu 1945 svrhlo USA na japonské města Hirošima a Nagasaki atomové bomby a japonský císař Hirohito byl nucen podepsat bezpodmínečnou kapitulaci. Po porážce bylo Japonsko obsazeno spojeneckými vojsky pod velením generála Douglase McArthura. Hlavním úkolem byla důkladná reforma japonské vlády a ekonomiky spočívající v odzbrojení a odstranění ultranacionalistů z vlády a důležitých pozic ve vládě. Nové státní uspořádání zbavilo císaře moci, který se v rozčarování nad současnou situací veřejně zřekl jakéhokoliv svého nároku na božský původ a zůstal pouze bezvýznamnou figurkou. Přítomnost spojeneckých armád byla ukončena v roce 1952, ale např. ostrov Okinawa byl vrácen Japonsku až v roce 1972. Na konci druhé světové války byla japonská ekonomika v troskách a inflace byla nekontrolovatelná. Program ozdravení japonské ekonomiky spočíval v půjčkách, kontrolovanému dovozu a investicích. V padesátých letech začal obchod opět vzkvétat a ekonomické ukazatele začaly prudce stoupat. Textilní a elektrotechnický průmysl udělal z Japonska ekonomický zázrak, který byl schopen rozkvětu v jakémkoliv sektoru ekonomiky. Ekonomická recese a inflace udeřila poprvé v roce 1974 a později ještě v roce 1980 jako důsledek vzrůstající ceny nafty na níž je japonský průmysl závislý. Ale navzdory těmto excesům se japonská ekonomika stala nejúspěšnější světovou ekonomikou a vytvořila obrovské plusy v obchodních bilancích a udělala z Japonska zemi dominující v mnoha výrobních odvětvích jako je např. elektronika, robotika, počítačové technologie, výroba aut a bankovnictví.

Heisei

Po dlouhou dobu se zdál nárůst japonské ekonomiky jako nezastavitelný. Výraz „Japan Inc.“ se stal na dlouhou dobu výrazem, kterým glosátoři častovali Japonsko jako dobře namazaný stroj a jako národ s neutichajícím pracovním elánem a nekonečným ekonomickým růstem. Ale v devadesátých letech tato tzv. „bublinová ekonomika“ splaskla a staré jistoty se začínaly hroutit. Legendární japonský ekonomický růst se začal zpomalovat, až se zastavil. V roce 1993, po 38 letech u moci, neustála vládnoucí Liberální demokratická strana sérii skandálů a byla svržena osmistrannou koalicí reformátorů. V lednu 1995 vypuklo obrovské zemětřesení v Kobe a dezorientovaná vláda nebyla schopna lidem pomoci a v lidech zmizela důvěra v připravenosti země čelit živelným katastrofám. O několik měsíců sekta soudného dne Óm Šínrikjó provedla útok jedovatým plynem v tokijském metru. Ve světle těchto událostí zůstává budoucnost Japonska nejistá. Ekonomika přetrvává v recesi, vláda však není schopna udělat nějaké razantnější změny a ekonomičtí protivníci dohánějí náskok Japonska a v některých odvětvích jej i triumfují. Japonsko má před sebou další výzvu a následující léta budou pro Japonsko velmi zajímavé.

 

Sengoku Džidai

Sengoku džidai neboli Věk válčících států označuje poslední slavné období samurajů. V tomto století zmatků a chaosu bylo válečnické umění zdokonaleno až na téměř svojí nejvyšší možnou úroveň na bitevních pláních Japonska. Pojďme si v souvislostech něco říci o tom, jak slavné období válčících států skutečně vypadalo.[/i]
Vznik feudální vrstvy daimjó
Jsme v polovině patnáctého století. V Japonsku upadá moc posledního šóguna z rodu Ašikaga a hrozí občanská válka. Šógun uzavírá spojenectví s rodem Uesugi, který vládne úrodné nížině Kantó, aby byl schopen zničit a vyvraždit své příbuzné (jinou větev rodu Ašikaga) ve sporu o následnictví. Další následnický spor (1467) opravdu vyvrcholil v zuřivou válku mezi Ašikagou a spojenými mocnými rody Hosokawa a Jamana. Tato válka, nazývaná podle éry Ónin je pro Japonsko poměrně zničující: císařské sídlo Kjóto je po boji více než stotisícových armád prakticky vylidněno. Válka trvala až do roku 1477 a šógunát v ní pozbyl (společně s ústřední vládou) veškeré moci, protože šógun Jošimasa - o jehož následnictví se bojovalo - se uchýlil do ústraní. Až do této doby bylo běžnou praxí, že vojenští správci provincií se dělily o příjmy s vlastníky z Kjóta. Kromě toho měli tito správci právo na polovinu příjmů pro vojenské účely. Příjmy dvorské aristokracie byly čím dál, tím menší a dvorská šlechta byla vlastně bezmocná, protože neustálé válčení dávalo příležitost těmto vojevůdcům aristokracii o její příjmy zkracovat. Válka Ónin byla však pouze předehrou pro novou a ještě větší válku - sengoku džidai. Dochází k mocenskému vzestupu místních vojevůdců, z nichž se stávají skuteční vládci s neomezenou mocí nad veškerým obyvatelstvem na přesně ohraničeném území. Tito vládci se nazývají daimjóové (knížata) a proto se období sengoku džidai často také nazývá sengoku daimjó (válčící knížata). Rody daimjú jsou pokračovately starobylých rodů (třeba Šimazu ze Sacumy), ale vznikají i rody nové (Óučiové). Vzhledem k poměrně dramatickým okolnostem formování lokální moci těchto státečků získává převahu pocit sounáležitosti, nad starými vazalskými (ale i rodovými) svazky, a právě na základě tohoto se budují nová spojenectví.

Vzestup vesnických občin
V šestnáctém století čelil japonský venkov dramatickým změnám v jeho politické i ekonomické struktuře - expanze, války, zvětšování polností, nové způsoby obdělávání rýžových polí a s tím související přírůstek obyvatelstva se projevil hlavně ve složení venkovské společnosti. Zánik starých vrchnostenských statků způsobil organizování rolníků do tzv. vesnických občin, jakýchsi poloautonomních vesnic, odvádějícíh daně kolektivně. Na venkově začaly vznikat instituce a zákony, které podporovaly samostatnost venkovských provincií - mají vlastní vojenské jednotky a spravují své území samostatně a stejně tak i svou úrodu. Ze správního hlediska vesnice představují soudružnější a přirozenější jednotku než staré statky. Vznikají tak podmínky pro rychlejší rozvoj obchodu i řemesel. Například vesnice Imabori v provincii Omi se nachází na spojnici několika obchodních stezek a její obyvatelé bohatnou na základě dálkového obchodu. Suganoura na severním konci jezera Biwa v Omi se zvětšuje a vzrůstá díky rybolovu a loďařství. Higashimura v provincii Kii zase přednostně pěstuje rýži. Tento způsob správního rozdělení se v Japonsku udržel až do moderní doby. Moc dáimjú závisela hlavně na těchto třech věcech: rozloha držav, počet vypěstované rýže (to hlavně; zákl. jednotkou se stalo tzv. koku, tj. 180 l rýže; za dáimja byl považován každý, kdo měl nad 10 000 koku) a množství vybraných daní. Všechny tyto zdroje byly využity na budování vojenské síly - nejlépe spravovaná knížectví nemusela respektovat ústřední moc a zároveň si mohla vojensky podmaňovat své sousedy.

Působení sekt
Historici kladou velký důraz na roli, kterou v té době sehrála válečnická sekta Ikkó ikki. Zvláště v období sengoku džidai, tedy 16.stol., ale už i dříve, tedy ve století patnáctém, v období šógunátů Minamoto a Ašikaga. Tito historici to potvrzují seznamem poměrně velkých a důležitých bitev, které Ikkó ikki v této době vybojovali: Tayagawarou (1481) a Tagaojo (1488) počínaje, rokem 1506, kdy byla prolita krev u Kuzuriugawa a následně Hanyano, později u Sendanno (1536) a Daishoji (1555) konče.
Možná, že Ikkó ikki byli motivováni úsilím náboženských představitelů, organizovaných hlavou sekty ve městě Išijama (dnešní Ósaka), kde se nacházelo středisko sekty. Rolníci byli tehdy poměrně utlačovanou vrstvou, a tak docházelo k jejich radikalizaci. Nestali se z nich ale komunisté ani anarchisté - ale vojáci. Pod záštitou sekt se bouřili, nebo alespoň sektám vojensky vypomáhaly, jako tzv. bojovníci ašigaru. Rozvoj Japonska, který se projevil hlavně v pozdně středověkých japonských vesnicích, které tehdy nejvíce podporovaly občanskou válku by mohl být dalším důvodem, proč se rolníci chopily zbraní. Navíc, Šin buddhismus je sám o sobě agresivní náboženství, vymyšlené (!) pro vesničany jako takové. Právě skrze náboženství dokázaly sekty s rolníky manipulovat.
Ikkó ikki se ukázali být názorným příkladem síly a moci dlouhé historie Šin buddhismu a jeho náboženské ideologie. Tato ideologie má kořeny v učení kněze Šinrana (1173 - 1262) , který přetvořil myšlenky kněze Honéna (1133 - 1212) a jeho buddhismu Čisté země Amida (jap. džódo) na duchovní rovnostářství (dobo). Založil tzv. Pravou sektu čisté země (džódo šinšú), jejíž myšlenky byly monoteisticky orientovány. Šinranova ideologie se stala součástí programu ziskuchtivého kláštera Hongandži, který započal Kakunyo (1270 - 1351); program vedl charismatický vůdce z Hongandži (Ikkó ikki je jedna z větví Pravé sekty čisté země) a působil hlavně na vesnicích, kde se později začal i organizovat. Distancoval se od klasického buddhismu a způsobil vznik dvou společenských sfér - ooboo, neboli občanská vrstva a buppoo, čili náboženská (samozřejmě Šin buddhistická). Tento program také způsobil nárůst fanatického odporu proti vojenským a šlechtickým režimům u střední vrstvy obyvatelstva - obchodníků a řemeslníků. Největší popularity dosáhl Šin buddhismus za Rennya (1425 - 1499), když ve vhodné době po Ónin válce zahájilo vychytralé vedení sekty společenskopoliticky zaměřenou expanzi. Navzdory oddělení civilní a náboženské vrstvy, pokračoval Rennyo v rozšiřování své náboženské sítě.

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3519 | 39%)
Ne (2705 | 30%)
Gaku-do je cesta, která vás naučí používat základní prvky sebeobrany, tuto cestu vám nabízím.........
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one